Michal Ajvaz


KAVÁRNA SLÁVIE

„Vyprávějte, vyprávějte něco!“ žadonily dámy.
Bylo to ve Slávii v neděli dopoledne,
v okně byl vidět zasněžený Střelecký ostrov,
na který svítilo lednové slunce.
„Hrál jsem s vezírem šachy o svůj život.
Místo figurek jsme měli barevné mořské lastury.
Bylo tak těžké se soustředit –
nejenom, že jsem přesně nevěděl,
kterou figurku jaká lastura představuje,
ale ještě ke všemu lastury byly živé,
vysunovaly ven masitou nohu,
a lezly po šachovnici sem a tam.
Byla celá polepená jejich slizem.
Horečnatě jsem promýšlel tahy,
ale zároveň jsem si říkal:
Má za této situace vůbec cenu přemýšlet?
Nemělo by stejný výsledek,
kdybych lasturami strkal jen nazdařbůh?
Vezír se ďábelsky usmíval.
Seděli jsme na terase jeho paláce nad mořem,
za vezírovou hlavou v tyrkysovém turbanu
se rudé slunce blížilo k hladině,
na vlnách se houpaly lodě s narůžovělými plachtami.
Světlo zapadajícího slunce s odráželo
od lesklé lepkavé šachovnice,
která zářila, jako by byla ze zlata...“
„Vyprávějte ještě, vyprávějte, jak to dopadlo!“
Vtom se otevřely skleněné dveře kavárny
a v nich se objevil vezír,
namířil si to rovnou k mému stolu.
Ďábelsky se usmíval.
Budu platit!
Od vedlejšího stolu zní pronikavý smích
výstředně nalíčené ženy.
Špinavý sníh leží v kolejích.
Můj bože, jak se cítím unavený.

(Vražda v hotelu Intercontinental, 1989)

@

Vrh křídel
antologie české poezie
TOPlist TOPlist