|
VEČERNÍ PÍSEŇ
V hodině, kdy se schylují zas nad účty a sloupce,
umělé světlo, které zježil lup,
nevytuší pád listí a nezaslechne v hloubce
kmit slzy obrácený k mrazu hvězdokup.
Krev symbolů. Já jsem ji viděl téci!
(Denně též večer barví zahradu...)
Krev symbolů... Jsou zapírané věci.
A věci, zrodící se v branách západu,
až kouř tvé oběti se bude vinout
k žhavění hnízd,
pod nimiž musí světlo tiše hynout,
abys moh rozumět a číst,
co chce ta harmonie strážná
zrající v nočním slemeni,
kde se skládá hra osudová a podivná a vážná
jak jména starých shvězdění.
1953
|
|
NÁVRAT Z PROCHÁZKY
Jak klíčí tma a třetihorně vzrůstá
a světlo už jen bledost zdání má,
za stany smrčků luna chýlí ústa
k mrtvému dni s očima živýma,
veliká, čistá, s vášnivostí stesku
všech bezcestí jsou s tebou, jdoucím, blížícím se jako ten, kdo ví,
že město ze slz ponížených, suti lamp a třesku
si v opál ohlušení míchá své poslední šílenství.
1953
|
|
ZA PODZIMNÍHO NAVEČERA
Připozdívalo se. Šla jsi lesem.
Přelivy šumění. Ve fialovu
Pozdní hodina. Šla jsi věky.
Sjednocena
s šumem a zvěstmi, s tušeními zvěře,
v záření času, stranou lidí,
a přece já s tebou, o krok se zdržev,
abych si představil zas, jak ze ztracena
jsme se přibližovali. Tak se potkávají
vesmírné lodi.
Šlas volně,
do nitra chóru,
seversky věříc tam v hloubi v lesní
chaloupku kouzel.
Budou vánoce.
1969
(Kroky neodcházejí, 1974)
|