Jan Čep


ELEGIE

Chaloupka u země, křivá, za chaloupkou potok; dětský ráj, domov maminčin, kde na vrbách vedle vody rostou píšťalky. Čas tu vlídně bublal vlnkami na potoce, a na starém pařezu pod jabloní mazlil se stařeček s vnoučátky a rozvíjel ve stínu idylu válčení v roce šestašedesátém. A stařenka, vonějící trávou včera požatou, vypravovala baladu o sebevrahu, jenž, bodnuv se v síni pro nevěrnou milou, tančil před muzikanty a výskal, až mu krev stříkala z holínek, a byl pochován pod dubem na hranicích tří katastrů.
Matka, umučená na šesti hřebech týdne, bývala tu smutná za nedělních odpolední jako svatá za obrázkem. Vánek vál po tvářích jako dech Boží a Smrt chodila pod okny v bílých střevíčkách a s bílými rukavičkami na rukou; paní přísná shovívala těmto spravedlivým, vědouc, že poslušně půjdou, kdykoli zaťuká: „Je čas!“ Svět byl modrý v dálce, pěšinka pod lipami nakukovala přes vrátka jako stydlivá dívčina. Hle ráj...
Bylo – nebylo? Chaloupko z pohádky, jaký hřích jsem spáchal, že mě Bůh ranil slepotou? Není jí, země je pustá. Potok bublá uprostřed holých břehů a zrcadlí ve vlnách rozorané nebe nového času. Lipová alej je vykácena a kříž je obnažen, muka ukřižování se obnovují...
Jednoho dne mne stařeček nepoznal. Ležel na lůžku a jeho otevřené oči neviděly.
„Tuto košili mu dám do hrobu,“ řekla stařenka s pláčem.
Odešel jsem, duse se tesknotou.
Chaloupko, už tě neuvidím! Potok ocelové barvy rozorává mlčky oblohu nového času.

(Zeměžluč, 1931)


JAKUB KRATOCHVÍL

Prolog

Tak jak na mne hledíš z této fotografie – klobouk předválečné módy trochu na stranu, plnovous okolo tváře a hotovou kravatu na límci široko vykrojeném – tak jsi chodíval o prázdninách po návsi s roztroušenými klásky, už cizí mezi rodáky, kteří za tebou hleděli zpode lbí, strkajíce hlavy dohromady, sotva jsi zatočil za roh. Ach, medový vzduch těch dní s oblohou jako chrpa! Člověk najednou zpozoruje, že už je to minulost málem smytá z paměti. Postavy, kterých jsme se den co den dotýkali, jsou od nás najednou odděleny prostorem podivně prázdným, vznášejí se v nepravidelných nárazech jako utržené balóny, otvírají ústa a namáhají se promluvit, ale nemají hlasu. Tajemný průvan je unáší dál a dál, jejich podoba se nám tratí, už skoro nejsou.
Rádlo polského sedláka projelo tvým hrobem, Jakube, a tvé kosti větrají v podzimním dešti. Jak je toho málo, co zbude z člověka! Ty hůlčičky nohou a rukou, ten strašný úsměv beznosé tváře a vyceněných zubů! A uprostřed čela ta dírka, kterou vyvrtala jedna z ruských kulek, ta tvoje.
Můj příbeh – tvůj příběh, Jakube! – bude nesouvislý jako linie tvého těla porušená pluhem, tak jako stará podobizna vypitá sluncem a smytá deštěm. Jenom několik ztracených vůní, chomáček mateřídoušky na mezi v září, když vzduch řidne a ze stráně se ozývá osamělé volání.

(Letnice, 1932)

@

Vrh křídel
antologie české poezie
TOPlist TOPlist