Antonín Čermák


DÍVKY SE SVLÉKAJÍ V TRÁVĚ

Nad zpěvem louky a až v studu, tak skloněné, měkce a lahodně,
pohybem, jakým se nalévá víno, či v povodni pod vlnou zvedá se příval,
vodou tak těžký a takový, který je položí – třeba jen náhodně –
pod těla milenců – něčím tak docela lehoučkým, jako by splýval – –

Vím, i noc váže jim pohyby takové v teplo i v neslyšné vbíhání.
Písní je ukrývá vzdálené tragice, také i vzrůstáním trávy,
snímáním semen, vždy před sněhem, mrazem i hnilobou. Při lhaní
chrání je pelíškem stesku, i smělosti, i přáním milovat – já vím – –

ale ty, básníku, skloněný nad tvarem loňského ječmene,
poděkuj za pozdrav, za modro rozlité po všem, co černě
chtělo si účtovat úsměv i úžas, to tvoje: ještě ne!,

také tu přítomnost plamene v dešti, i v milostné vzpomínce,
i v úhlu krajiny, po obzor spuštěné v krvi, tak věrně, ach, věrně,
že nedá usnout a ke světlu zvedá tě, k oknu, jak kousíček smolince.

(Vůně tvého slova, 2001)

@

Vrh křídel
antologie české poezie
TOPlist TOPlist