|
MRAMOROVÉ DESKY
Když se zeptali osamělého,
právě umírajícího muže:
„Co cítíte v tomto objetí?“
Odpověděl: „Mileneckou žárlivost,
z níž mne sice nemůže vysvobodit smrt,
ale možná prostřelený spánek.“
Odvrátili pohled k oknu.
Za stahovacími rámy
chladly chlévy.
„Děs trestu někdy dává zapomenout,
ale to je vždy ten nižší.“
Oči a srdce mají stejný lesk,
který je slévá.
Ještě je a už není.
„Nikdy jsem nechápal,
že nástrojem trestu může být člověk,
a ať jde o jakýkoliv, vždy jen on.“
Jak náhle ztemnily schody.
(Temná komora, 1998)
|