|
BEZ TOUHY!
Odešli oba od sebe;
on k druhům starým zašel,
kde karty, pivo, bujný zpěv
i luzné děvy našel.
A ona? V světa klesla vír,
má dosud hezké tváře,
a ve rtech vábí dosud med
i v oku bujná záře.
Od sebe žijí jako nic,
bez touhy beze pláče,
i on i ona svobodná
jak lesů zpěvné ptáče.
On veselí si nekalí,
by vzpomněl sobě na ni
a ona jeho stínu jen
jak přízraku se straní.
Vždyť oba vědí předobře,
že všecko až zde přejdou,
v té velké jámě pro chudé
se pospolu zas sejdou.
(Almanach českého studentstva, 1869; z antologie Zapadlo slunce za dnem, který nebyl, 2000)
|