Jaromír Damek


POKUS O NEPOCTIVÝ OBCHOD

Něco povznášejícího: jdu spát poslední.
Všichni tiše oddechují, ba usmívají se
ze spánku. V ulici pohasly už obrazovky.

A přece také stále tolik srážejícího k zemi:
láska se prodává stále dráž než nenávist,
lži se nakupují v klenotnictvích, a to ve frontě,
zatímco pravdu, i tu nejryzejší, vyvážejí
poslední zarytí, zcela už zruinovaní pěstitelé
rovnou na hnůj či kryt radioaktivní skládky,
stále se šikují pluky, stavějí rodinné domy,
které neodolají vůbec žádnému zemětřesení,
stále nepřichází jediné slůvko verše...

A to všecko přesto, že mám na svědomí
i jeden dobrý skutek: z hořícího lesa
zachránil jsem malou ještěrku.


ODPOVĚĎ PŘÍTELI

Co doma? Velká úroda ořechů letos,
takže zima bude zlá... I ony samy bubnovaly
o zem téměř nejistě... Mráz už o Dušičkách
jako by pálil planou naději a dopřát chtěl
včas zocelit se všemu štěpnému...
Maminka řekla:
Vůně trpknou, ač ovoce, i trnky, ještě sládne...
I pozdravy přece, které jsi vyřizoval, byly už hnědé...
Nezůstaneš déle? Topila bych více, mlha teplem
řídne... Nikdo sem teď nepřijde, ačkoli tuhle
zase mi po poště vzkázala sčítací komisařka,
že se staví, jen co najde můj úmrtní list...

Nadešel čas zámlk...


NA BRATRA GERHARDA SE PTAJÍ? NU, VYŘIĎTE,
že je stále naším mimořádným vyslancem
u dvora svaté Cecílie... To hraje on,
slyšíte?... Jinak se lety trochu nachýlil,
zbělely mu vlasy, okolo očí, které
namáhá stále více, se mu rozmnožily
vějířky dobrotivých vrásek, sladkost stáří
znásobila jeho plachost, trpkost moudrosti
změkčila tahy přísnosti kolem úst... Zpívá
stále skvěle, vyučuje v klášterní škole...
Co víc? Vzpomíná, ano, hovoříme často
o našem rodném kraji, i když jeho rysy
se nám téměř rozpustily v běli našich cel,
zapomínáme tváře i chvíle... Jen dětství
nás bezpečně vede ke smrti... Bratr Gerhard
vzpomněl si nedávno bez potíží na jména
všech krav, které pásal...


JEN TEN, KDO MLČEL, VÍ, CO JE SLOVO, A KDO VÍ,
co slovo je, mlčí... Pravda, i němí mohou
ještě psát, ale to odváží se jenom ten,
kdo už téměř ohluchl od nářku a křiku
mučených zráním, a ví, že ho kdosi kdesi
tajně a o to nezvratněji, navždy sezdal
s trýzní úzkosti, snesitelnou pouze tehdy,
když byla překročena... Slovo může být vším,
a vším tedy je... váním, stínem, drahokamem,
střelou, vrtem, semenem... A je také slovo,
které je vším, ale za cenu všeho... Váhat
je tu pak už nadlidské... jde o ryzí bolest...

Teď však o vzkaz, a tedy slovo před početím,
klíček ticha, který ještě netuší, že je,
a že ta země, která se bude čekat s ním,
čeká dosud na sebe... Leč mezi ním a jí
se už dávno cosi třpytivě chvěje...

(Pozdní sběr, 1978-1997, 1999)

@

Vrh křídel
antologie české poezie
TOPlist TOPlist