Jan Dokulil


AŽ BUDU TICH...

Až budu tich jak pole v sněhu padlém
a kobalt soumraku se zkypří ostrým rádlem,
nad čelem stíny ostřic povyrostou
a žula jihnoucí nám vydá píseň prostou.

Už lomit rukama přestane vítr v keři,
den hlavu schýlenou tekoucí vodě svěří,
a dlaně vrb a píseň pasáčkova
mé teskno přepustí a živ jsem znova.

Pak tlačit nebude ta mrtvá hříva země,
vždyť prosívaje oblohu Hospodář vzhůru zve mě
a zrní přesýpá a patro noci duní,
já ze žebříku úzkosti přestoupím k novoluní.

Vzrůst měsíce a harfa mého dětství
zas novorozeňátkům dá na zemi v sen se vznésti.
Jak po závěji vítr jde a stopy srovná,
přestoupí sladce kolébku hra nevýslovná.

Až budu tich jak pole v sněhu padlém,
až o kost lebeční zaskřípe čas svým rádlem,
v tom zvuku jiskřícím jen ozvěna se vrátí
dní těchto narudlých, jež víc a víc se krátí.

(z antologie Krajiny milosti, 1994)

@

Vrh křídel
antologie české poezie
TOPlist TOPlist