Vdovec Mrkvička ze samoty pod Kozlovem žnul odpůldne za chalupou trávu nevším si že k němu běží jeho starej kocour a kosou mu utnul všechny packy odhodil kosu a běžel s pláčem na dvůr pod lípu a pak uviděl po zápraží kocoura na pahejlech se k němu šourat
TULÁK
Každý rok přes zimu brousil Dyntera tulák sklo v tasický sklárně z jara když vysvitla první slunka Dyntera vyšel za sklárnu rukou ohmatával zem – Už se ohřívá už to pude – řek a od toho večera až do podzimka o něm nikdo nevěděl
(Obec, 1996)
A PAK Jiřímu Štouračovi
Už jen tráva nás vítá na hrbu za lesem zcuchaná, pelichavá s vymodralým zvoncem. Stulí se do nás až jednou klimbnem, zplesnivíme a pak a pak dědu uvidíme štípat dříví u nás před kolnou, řeknem si – Konečně –
