NEMOCNICE Klátivým hastrošem větry si hrají. Hladové ptáky to straší. V lese se stromy rozrůstají, z kořenů k nebi raší. Lidé se procházejí. Vlaky se ženou tratí... Nemocní v srdcích krvácejí, sami sobě se tratí. Je to tak strašlivě prosté: na stromy vzpomínat u lesa, na jeden určitý... který pro tebe roste... na toho, kdo jej kácí a tesá... Vykřikni: rakev!... Křikni to slovo, rozjímej, lež a rozjímej... Od toho slova zpět k lesu nanovo vzpomínej, tiše vzpomínej! Obloha vysoko klene se, svět je jen obrázek... krajina... svět je jen písnička, písnička o lese... o lese, který... dohasíná... (Lepty srdcem, 1931; z antologie Zapadlo slunce za dnem, který nebyl, 2000)