PAPRSEK Odejít po špičkách (tak trochu nazapřenou) po starých parketách okolo sekretáře, zahlédnout v polštářích zapadlé, spící tváře – bledou tvář dítěte v objetí s mojí ženou. Kdopak je vyprostí z té křehké závěje!? A jaká podivná obleva se tu čeká? Paprsek – život sám – vystříkne na člověka a člověk je. Paprsek vystříkne a vzduch je jako krystal. Nějaký drobný hmyz na okně právě přistál; procitá celá čtvrť, kam oko dohlédne. Odejít po špičkách, když štěstí dosud dýchá, dlouze se ponořit do léčivého ticha, než záblesk zanikne a nebude už dne. (Koncová světla, 2005)