Josef Hanzlík


NÁŘEK PRO ŽIDOVSKOU DÍVKU

Je to jak podzim.
Příbory, rámy a památky na zemřelé –
to všechno rezaví.
A jako mlýnek, který ztíží mele,
my, smutní hráči na klavír,
cvičíme trylky a oktávy.

Je to jak podzim.
Plavíme se spolu
chrámem, kde svítí už jen věčné slunce,
jedem na dlouhém, zpráchnivělém voru
zelenou vodou, průzračnou jak v tůňce;
už není kněze, není kostelníka
a dávno nikdo u soch nenaříká.
Jen tichý vítr ze všech stran
plíživě vplouvá do varhan.

Je to jak podzim.
S obětních stolců olej odkapává
a černé slzy s krví pomíchané.
Jdou dívky, vedou obětního páva
a s každým krokem jedna z barev skane.

Je to jak podzim.
Podřežou je všechny –
rukama, které jsou jak ruce lidí,
a noži, které vykřiknou jak flétny.
Kdo to tu volá – Vstaň, Lazare, vyjdi,
kdo jim to klade kolem šatů růže –
zplesniví, shnijí, nevzplanou jak úžeh –
zmiz, smutný hráči na klavír
a cvič si své trylky a oktávy.

Vždyť není podzim.
Slyším písně dětí,
do oken bijí a do lebečních kostí zdí,
táhlé a žhavé jako bolest sněti.
To běží děti ve všech válkách mrtvé,
zpívají, běží, vracejí se domů;
a zdá se mi, že vidím růsti větve
obrovského stromu.

(Lampa, 1961)

@

Vrh křídel
antologie české poezie
TOPlist TOPlist