Karel Hlaváček


ANEMIE

Noc jižní, lhostejná se zastavila zvolna,
smích smutný, ač tak intimní v svých retech, přec jen smích...
A fixní idea má k všemu blahovolná
ji zvolna dohání příznačnou chůzí nesmělých.

Jdou tmavým údolem dědičné Anemie,
kde před věky vše vybledlo a vzduch je prořídlý,
kde měsíc morózní, jenž k ránu vzchází, mdlý je,
a kudy ať kdo šel, byl jednou provždy rovněž mdlý.

Jdou mlčky... Občas zakašlají starostlivě,
a vznětlivé, pak zastaví se v mlze průhledné,
a k Alpám, nahoře jež klečí nehnutlivě,
nad čelo každá pokradmu svou ruku nadzvedne

a zase jdou... Žel, s vědomím, že kolem v přítmí
nic nedokvetlo, nedozrálo jemnou závratí,
že otec vinen tím, že sebesladší přijď mi
nic vrátit nemohlo a nemůže a nevrátí.


IMPROMPTU

V podzimní šero, mlhou prosáklé,
plá měsíce zlať ve zkaleném skle,
a v ztlumeném tom svitu lampy stažené
má všecko kontury tak do mdla zamžené.

A duše, zlákána svou fixní ideou
(hod cudný slavit ve svém Paláci),
vstříc do mlh vybíhá – a s dary na rukou
však tesklivě se zpět vždy navrací.

V podzimní šero, slabě zamžené,
plá měsíc svitem lampy stažené,
a jeho kontura tak chorobně a mdle
se občas náhle zachví v řeky zrcadle.

(Pozdě k ránu, 1896)

@

Vrh křídel
antologie české poezie
TOPlist TOPlist