Jiří Honzík


/ / /

Bylas to vskutku ty? A já? Opravdu já to byl?
Ti dva, ten vítr ve vlasech, ty oči rozšířené?
Z par stoupající Máchův Radobýl?
To že jsme byli my? Ti dva tam nahoře až u temene?

Ach ano, ty a já. Kamínek růžový
z té cesty dodneška mám ležet na svém stole.
A Labe vrývá se dál do těch vinic, do těch zahrad dole
jak oblouk veliké stříbrné podkovy.



/ / /

Živoucí ticho vod a trav,
šum plynutí a vibrování cikád.
I v pádu zpívat jako splav,
nepřitakávat, nepřivykat,
strženi dechem věčné proměny
po celý život krásně neusedlí,
aby, až umřem, spodní prameny
nás vždycky zjara na tvář světa zvedly.

(Aby se nezapomnělo, 1971–1979, 2005)


/ / /

Tolik jich odešlo. Tolik jich odchází.
Den po dni míň nás zbývá.
Studená, černá, nevrátivá
je voda pod hrází.

Studená, temná, samé kaly
zahnívá voda u břehu.
I nás jako by stahovali
pomalu z oběhu.

(S podzimem za zády, 1980–1992, 2005)

@

Vrh křídel
antologie české poezie
TOPlist TOPlist