DOBRÝ DEN PRAHO Je říjen a všude samé konce a různé hrůznosti Jak to že neruiníš Praho? když i přes tu dálku paží pohoří hoří hlava tluče zkřiveně do skříní a svítání vítá drolivě drmolivé stěny steny Do tělních štěrbin ze stromů padají dlaně a tón beton trhá ucha z pekáčů bobrů a bez ustání i z úst střechy zatékají do ptáků po drátech mlhy a já si tě prohlížím Neznámou Úplnou Ryzí a šeptám ti: Na strany všechny na všechny nasrán jsem jenom ne na sebe jenom ne na tebe neboť je říjen jsem říjen jsi říjena (Hlodavci hladovci, 1995)

. . . kde znovu čekám kysnu na kopec vleču se zlomené nohy krok rozšláplé žáby skok tlustého plže spěch umělé plíce dech stržené kýly smích střízlivé hlavy líh prázdného střeva plyn veselé slípky splín suché stařeny klín sladce léčivý blín toť můj jám – klaun co padá do pilin jám který dávím při tanci pavím . . . (úryvek) (Jám, 1997)