Bořivoj Kopic


STÁRNOUCÍ TIBERIUS

Tvůj úsměv, noci, mne již neděsí.
Okruží jeho moci je dnes pouhou vůní.
Sbohem, olivy, slunce dní. Půjdu spát.
Vždyť ve mně vše již dávno spí.

Je těžká věc, být Tiberiem a zároveň člověkem.
Mezi mnou a Bohem není prostředníka.
To je ta výsada a utrpení: zůstat stále sám.
Samota Boha, v kterém všechno zaniká a vzniká.

Samota Boha! Ale což jsem nechtěl být Bohem?
Být dokonalý jako On v svém mlčení a hněvu?
Trvat jen jak pouhý tvar, jako olivy a cypřiše?
Ó, moci usnout, nevnímat! Být nic a vše.

Tvůj úsměv, noci, mne již neděsí.
Když večer vycházím unaven do zahrad,
provázen bytostmi, z nichž každá touží po objetí císaře,
já poznávám, jak všechno v čase zapadá jak do moře.

A v jejich polibcích, uložen na lehátku mezi růžemi
cítím tu věčnou nostalgii věcí na zemi –
a v koutu zahrady, kde moje socha stojí,
vidím svůj vlastní zničený život, svoji smrt.


POMPEJE I

A na své Pompeje
si kladem srdce s lávou

jen –
někdy se zachvěje země
podél

v atriu
najdeme trochu postav
do stínů země zatlačených

Přitloustlá Venuše
prstem na dveře ukazuje –

do tmy

(Samota, 1970)


POD LISEM

Zčernalo víno. Zhoustlo. Vzdech
se dere listím. Zápasím s oknem –
a snažím se otevřít... Olovo nebe
se zaseklo do prsou. Dýchám...

jen stěží. Na zahradě poprchává –
krev. Rudě mží žlutým jantarem –
pozdního podzimu... Syrovo.
Narážím na dálku, kterou nedohmátnu.

1977

(Jsi, Vysočino, 1979)

@

Vrh křídel
antologie české poezie
TOPlist TOPlist