(Přísný obraz, 1970) |
Hluboko v čisté a jasné obloze zpívá skřivan a dálky jsou otevřeny, průzračné a skvoucí. Převalování času na chvíli stane, na okamžik laskavě dychtivý jako žíznivý doušek. Země zadržela svůj dech, ten splihlý Kainův dým, který se vrací do krve jedem. A ještě se chvěje ten výtrysk písně, tam vysoko v blankytu stojí, skřivánek, a potom kamenem padá a vznáší se zas z jiné hroudy. Čisté a chladné dálky, vůně a prázdnota žízně. Jemný opar zdola, zelenavé zamžení, nedohledné. Cípek závoje, jímž milenka ve studu a chytrosti chrání pro lásku ještě jen aspoň kousek své krásy ach, nedat se celá, mít ještě vždy malé tajemství k darování! Proto ho tolik miluje. Stříbrná pavučina se zaskví v rose. V šeru pukliny ve stromové kůře mravenec hmatá tykadly svou cestu. Zachvění a chlad v krajině srdce, v krajině, kde prý je živá voda. A zastavil jsem se. Ani se nemohu vzpamatovat. Tak blízko jsou ty lesnaté vrchy, za něž jsem vždycky toužil! Tam dál, teď už vím, je svět, který také znám. Co jsem tam neslyšel: Bylo už mé babičce víc než devadesát, a stále ještě čekávala na silnici na listonoše, kdy přinese ode mne dopis. Asi tam ještě stojí, i když dávno už padla v hroudu. Já to vím, však také čekám na lásku. Ten čistý okamžik byl její a je křišťál. Velice hořlavý. A palčivý. Pohlédl jsem, a oko mi zůstalo v tom modrém květu. (Melancholie, 1985s, 1991) |
@