František Lazecký


VEČEŘE U KATA

...
Ale kat jen mávl rukou jako by říkal:
„Jak vidím povedeš svou až ke ztrátě hlavy“
A tu jsem poznal že kati
i když denně obcují se smrtí
myslí jen v rozměrech hlíny
Pro ně končí v ní všechno
I kdyby tam za ní byly jiné skutečnosti
ty kata nezajímají Vidí jen hromádku prachu
co jednou zbude na dně lidské lebky
Z člověka z jeho svědomí i z jeho víry
Jen na to zapomněl že zůstává lidská myšlenka
která tu chodí a stále oplodňuje zemi i lidi
Někdy jak úder blesku a hromu
někdy jak májový déšť

Neměli jsme už spolu o čem mluvit
Ostatně šlo na dvanáctou Večeře byla u konce
Falstaff už dávno odložil nůž a vidličku
a spokojeně dopíjel dvanáctou číši
Taktak že se postavil na nohy Hlavu měl ještě těžší
břicho vynášel z katova bytu jak čerstvě nafouklý buben
Kat nás nezdržoval Byl mrzutý
a div nám nedával najevo že je rád našemu odchodu
Doprovodil nás ke dveřím Aniž mi podal ruku
řekl: „Ať se na to dívám jak dívám
zdá se mi že jednou se spolu setkáme
Ale to bude už na popravčím lešení nebo někde pod ním
Dělej ať to není příliš brzy
Sněhy na hlavě potěšují i katův meč
i když se mu při popravě ani nezachvěje ruka“

Nezbylo mi než lakonicky poznamenat:
„Sněhy na hlavě krajiny to znamená brzké jaro“
A s tím jsme se rozloučili
Ještě když jsem s polodřímajícím Falstaffem
nastupoval do prázdné zdviže
slyšel jsem za dveřmi jeho bytu zuřivý smích
který se tak trochu podobal hlasu hyeny
spojenému s hýkáním osla

(úryvek)

(Večeře u kata, 1988e)

@

Vrh křídel
antologie české poezie
TOPlist TOPlist