Vladimír Nárožník


PARÁDA

1

linie pobřeží ve vyděšených očích
neprozkoumaná země přijímající vše naprosto tiše
do sluncem sežehlé trávy padají
pohoří zdálky se obracející tváří v tvář

voláme na sebe zneklidněnými hlasy

je třeba něco nalézt


2

jak se probíjíme z opuštěných ústí řek

nevyslovené věty jako překážky z kamenů a větví
nepřetržitě se přibližují opuštěné kamenné lomy
věčně pohlížíme přes zrcadlo nazpátek

neonoví papoušci se mohou uchechtat


8

výzva noci jíž se můžeme vysmát
vzbuzující nejisté zaujetí pro čistotu

lze přijmout vrozenou pochybnost o jejím smyslu
přijmout jho které nechápeme?

lze přijmout jho?


12

zahrada se prohýbá před rozkoší března
nenáročné představení starých domů
všech orlojů a všech jazzových trubek

proklínáme všechen zmrzlý sníh
všechny omamující slavobrány
pro příchod nového člověka nebo čeho

který nás stejně nezná
jeho upřený pohled je směšný
gesta prázdná a nezajímavá

brzy se loučíme


28

to zmnožení síly ten
podpírající rytmus zvolené cesty
se strženým návěstím lsti kdysi visícím na křižovatkách
všechna únava očí hlav údů naplněných prachem
prachem dobře odvažovaným tak
že každý vleče stejně neúprosné zavazadlo

nazýváme budoucností


29

znepokojen souhlasem nepřátel
jejich nevypočitatelným výkladem dostupných slov
očekávaje posměšky přestárlých věrozvěstů
bedlivě pozorujících bijících na všechny strany
nemohu nepodlehnout nejpřirozenější nutnosti
neodolatelné nádeničiny postavit báseň proti lži
mravu korupci a strachu v internátech
řeč proti štěkotu proti konci početí

dávám svou sílu do banku   uvidíme jaká to bude hra
sázím na poraženého


33

útlá dívka vleče konev s mlékem

prach se pozdvihuje


34

A TOMUTO POZDVIŽENÍ ZASLÍBENI


(části cyklu)



CANTO

1

Zas z hrudi vylézám, bronzovým pohřebištěm sténám,
na ulici se opouštím, nepobízen pronásleduji den:
ale v tomto příběhu ty už nemáš roli; ztratilas kostým,
na fóru rozbita světla, parlament s hanbou rozehnán,
záclony shořely, kladeš si otázku mám nebo smím?

Alternativu toho pekla neznáš; verše se prodlužují, poezie nudí.
Vybrali jsme vklad, uvrhli se v něco snů, rány si zasadili.
Ale teď už každý sám: sám ustavuji tupý systém, ruším jemný řád,
v bolesti se przním, zaměňuji klíč, v mozku hledám rým;
být čistý aspoň v básni, páchnout dědictvím.

Sám sobě notářem, ověřuji svitky zašlé v čase,
sám sobě svědkem, dosvědčuji krach. Ty ale ne:
když už tu takhle ležím nad kovovou vodou, s vyhládlou idejí
a podvázaným hrdlem, vykašlávám canto, hledám kapesník,
dávno služby zproštěn, už jen poezie pochlebník.

Tak ty tedy ne. Radost z rozhodnutí, leklá ryba šedé práce,
inventura forem. Ty ne, amazonko: na pobřeží čeká nový ženich,
mořský šál ti vlaje od zápěstí; hlava rodí nová substantiva,
nepokorná zvěř se svíjí hladem, opera vychladla.
Jak ale zbavit báseň řvavých barev divadla?

Ještě snad vymyslet jednu či dvě písně, oslabit srdeční sval,
zmást útroby a ponořit se v klíční kost. I to by bylo dost;
hledím na film, v kterém prodléváš, zástupy masek, katechismus mikrobů,
tvoje hravá něha zrána. Nesvobodný blb: Bermudy, iluze, fraška.
Prachy se hrnou, proč je ale nenávidět.

Přemítám, přenáším váhu na druhé chodidlo, křičím, čtu znova.
Přivírám oči, naslouchám kastrátovi. Ty také: nezrušitelné vlastnictví
už máme v sobě, v hlenech, genech, v době. Canto se hroutí,
báseň imituje; kyanid žurnálů rozžvýkávám, žvaněním trávím,
do noci vyhlížím z okna, koriguji všivý vztek. Protest je absence slova.

(část cyklu)

(Básně, 2003)

@

Vrh křídel
antologie české poezie
TOPlist TOPlist