LOUČENÍ Ticho sabatu se rozložilo, ticho jesenního večera. Slunce ku horám se uchýlilo a lesk jeho, loubím se dera, listím suchým purpurově sršel a co tiché požehnání pršel; byl to právě čas jen k umírání a to místo právě také k tomu: Mroucí jeseň a červánků plání, baldachýn těch stinných lesních stromů, ticho kol co zbožné rozjímání, naproti ta skála politá růžným večerem, v ní vyrytá Krista na kříži ukrutná muka. O tu skálu opřen v mechu sedět, mroucím okem do červánků hledět, v nichž se země koupá ještě jednou, všechny otevříti duše zdroje, ještě svolat celé žití svoje, jeho tvary, touhy, sny a slasti, snahy, rány, hořké utrpení, a pak, an ty pomalounku blednou, zapadají v jemném odeznění, veznít, vemřít, vežít v tamty vlasti! (Protichůdci, 1844)