Jan Neruda


DOZPĚV

Tys šla a v naší světničce
teď žiju samu sobě –
ach matko, zlatá matko má,
jak je Ti dole v hrobě?

Ta naše malá světnička
se děsně, prázdně šíří,
o její klenby tlukou se
myšlénky netopýří.

Já sedím schoulen u lože
se chvějícíma rtoma –
ven musím, ven – tam do světa,
mně je tak zima doma!


MNE TO UŽ ZASE, OTČE MŮJ

Mne to už zase, otče můj,
ku hrobu tvému pudí,
a u hrobu ta pýcha zlá
se v nás zas obou budí.

Jsme blízko zas i daleko,
jak jsme si vždycky stáli,
zas rozpínáme ruce své,
bychom se neobjali.

Jsme blízko zas, však v oči zas
druh druhu nepohledí,
zas velká láska pojí nás –
a dělí nás zas ledy.

(Knihy veršů, 1868)


PODZIMNÍ

11

„Pojď – pojď!“ to ve výši kdes volá
a zní to jako ptačí skřek;
já rozhlídl se: černá vrátka
a malý veský hřbitůvek.

A zase slyším: „Pojď – nu pojď již!
Víc nehleď světa na mumraj:
vždyť přelítl jsi světa koncem
a dosud neznáš blahých kraj.“

Já naslouchám a srdce buší,
a hlava klesá níž a níž,
a pojednou tak luzně hledí
ty hnědé hroby, rudý kříž.

Je pravda! Nač se plavit mořem,
nač slézat strmých horstev lem:
zde zcela nízký pahrbeček
a za ním zcela nová zem!

(Prosté motivy, 1883)

@

Vrh křídel
antologie české poezie
TOPlist TOPlist