Vít Obrtel


HUDBA O KŘEHKOSTI

       Lehčí než muší křídla, tišší než řekou opuštěný břeh. Snivá až k nechytíš mne nikdy, krajinou dětství poutnice.
       Na mřížích svlačce. Dechem pouze dotkla se. Hlava kamsi kutálí se, v ústech kousek zahrady.


ZPÁTEČNÍ LÍSTEK

       Na berlích naděje kulhají dny. Sladkou jetelinu spásají chvíle, mají modré obočí.
       Než bude pozdě, než duté prázdno se čelem otočí a světlo vrhne stín. Než spadne schod, ten, co vždycky chybí a v stopách mizících kdes u plotu začenichá kostlivý.

(Hudba o křehkosti, 1983)


LETNÍ DEN

Ticho.
Samovládné. Samorodné.
Nedýchá, neplyne. Ticho s prstem na ústech.

Ticho.

Než jeho tíhu rozezvučí mosaze blesků, než spadnou vody
a z lázně vyjde panna, jako když se otevírá světlem iluminovaná
kniha.

A Slovo, zády k smrti, stoupá celou výškou stromu.

(z antologie Krajiny milosti, 1994)

@

Vrh křídel
antologie české poezie
TOPlist TOPlist