Anna Pammrová


MNOHO VZAL – VŠAK VÍCE DAL...

Pozvolna osud bral:
Nejprve lásku matky, pak dětství mého sen –
V noc temnou, nepokojnou, den můj byl proměněn
A v dusnou jakous tíži, duch můj byl potopen...
Přec k žití kdos mne zval.

A osud dále bral:
Vzal zdraví mi a sílu a mladé víry květ –
A ve chvílích kdy svatých vzmáhal se duše vzlet,
Hned stržena zas byla čís rukou v bahno zpět...
Hlas jakýs zavolal.

Však osud neustal.
Tu přátelství a přízeň a statek země vzal
A o marnosti mnoho lží mi našeptal.
Pak nové mraky husté na duši svaloval...
A vítězně se smál.

A dále vichrem vál.
A pojmy též a dojmy tu zvracel v rub a v líc –
I snahy mé a tužby – (bylo jich na tisíc)
Veškeré svazky krve a jiných pásek víc:
To všechno přetrhal.

Hlas znovu zavolal...
Na troskách, ve tmě, v bouři, pozorně naslouchám,
Tak pobožně a tiše, že ani nedýchám...
Zdá se, že přece jednou tím žitím zamíchám:
Ten Osud, černý Osud,
Za všechno co mi vzal,
V odplatu generosní
Mi soběstačnost dal!

(Divočinu slov mi nech..., 2000)

@

Vrh křídel
antologie české poezie
TOPlist TOPlist