Antonín Přidal


BALADA O SPÍCÍM CHLEBU

Vyrůstali jsme s bratrem u stařenky,
večer létala kometa a býval hlad.
Ještě v posteli jsme škemrali o kůrku
víc než o chaloupku z perníku
a stařenka říkala: Už buďte ticho, chleba šel spat.

Pohádka bývala podle toho. Plná koláčů,
a já zblázněná do snářů jsem se ptala:

O čem se, stařenko, chlebu zdá?
Že do něho klove starý havran, říkávala,
a proto nám ho ubývá.

V noci jsem slyšela rány jak z děla,
almara s chlebem skoro blikala,
a ráno kolikrát hryzali jsme hrušky,
dokud byl podzim.

Ale k vánocům nás probouzela
stařenka, jak ze spánku chudák vzlykala,
a bratr, když vstal,
utloukl na sněhu chromou vránu.

Dlouho nám sedala v noci na peřině
a chleba spal a ubýval.

Od války bydlí bratr u mne,
dnes šoféruje v pekárnách a spánek má jak buk,
spíš na mě sedá můra a budím ho, když vidím,
jak Josef chodí Německem,

na havrana jsem dávno zapomněla...

A je to týden, bratr napůl obrácený do sna
konejšil mě a povídá, už po tolika letech:

Já musím brzo ráno budit chleba.

(z antologie Mladé víno, 1961)


VZKAZ

Od rána hledám v knihách po otci
popsaný starý žlutý lístek
Pode mnou na žloutnoucím koberci
leží dvě děti a kočkují se

Na zlomek chvíle zamrznou mi oči
ováté papírem a nevidím
Kdosi mě nadzvedne a zlehka pootočí
k těm hlasům téměř kočičím

a smějícím se jako by šlo o vše
(tak o vše jako nad skrýšemi knih)
Slepotou procitám a znovu vidím dobře
prsty i to co poponáším v nich

Nažloutlou hrstku průsvitného vzduchu
Odstín a nic     Ten stručný vzkaz
o tom co byl jsem a co budu
až nevrátí mě mráz

Pak znovu hledám otcův lístek
s dvaceti slovy     Možná přesnými
Mé děti umořeně zhroutily se
a hrají si na to že nežijí

(Sbohem, ale čemu, 1992)

@

Vrh křídel
antologie české poezie
TOPlist TOPlist