Kateřina Rudčenková


ZDÁ SE

Zdá se mi, že domy vybělují
anebo šednou
že stále hůř hledám někoho
jen k mlčení
a že je pozdě

Váhavé struny nahých houslistů
roztřepanými smyčci rozeznělé
stále dokola táž slova
tytéž melodie
kamkoli vkročíš

(Ludwig, 1999)


/ / /

Žena ve vlaku, která ke svému
jedinému synovi mluvila jako k milenci.

Dotyk loktů. Krátké povzdechnutí.

„Nesněz to všechno. Pojedeme za tmy.“

(Není nutné, abyste mě navštěvoval, 2001)


KYVADLO

Mé vášně se pokrývají lišejníkem,
vlny, samé slábnoucí vlny,
ale časem to není.

A přece se znovu z hlubin
vynese na povrch žhavé světlo,
z nějž lačně potáhnu
třešňový dým.

Zimy, mezi jejichž těly se prostor
zběsile zužuje.

Jako v dřevěné rakvi
je mi na matracích.

V prostoru kůže, tužeb,
myšlenek, svalů
už mě nevnímáš jako bytost,
ale jako věčnost.


UMÍRÁNÍ DNE

Je konec.
Nakročení k vášni zamrzlo ve velikonočním ohni.
Sochy, odhalené z dřevěného zazimování,
už nemají co odkládat. Ani my.
Co se nestalo, nebylo možné.


UMÍRÁNÍ DNE II

Proč vycházejí z domu,
když necítí potřebu pohybu?
Proč se domlouvají bez potřeby mluvit?

Občas naslouchají vzdálené hudbě,
která proniká zavřenými dveřmi i okny,
mísí se s kokrháním.
Důvody jedině náhodné.
Ne, nic nečekali. Původně ne.

Proč se rozhlížejí, když nic nového nečekají?
Proč umírají, když žít nebylo jejich volbou?

(Popel a slast, 2004)

@

Vrh křídel
antologie české poezie
TOPlist TOPlist