|
TEN PŘÍTEL,
co mne navštívil,
byl žlutý jak bílá stěna,
po níž jen mušince plují:
ostrovy naší mysli.
A tma mu byla cizí,
žlutá je cesta,
na ní se loučíme navždy.
Žádná rozcestí.
Jen polom.
Obráceně rostlé stromy.
Jen pozadu a zpátky.
Zrovna tak plují ostrovy naší mysli.
A vzdalují se mušince našich břehů.
Do žluté, syté mlhy.
Rak mlhu zvrací.
25. 2. 1994
Antonínu Nováčkovi
(Nebezpečné dny, 1996)
|