POMAZÁNÍ KRAJÍCŮ Kluci koupáci, věčně jsme bývali pod vodou, tam, kde je nejlépe slyšet smrtelný skřehot ptačí lásky ke vzduchu. Opáleni od těl žen, věčně jsme na dekách obraceli oslnivé listy, dny. Břicha mručivě četla. Babička o tom dobře věděla, od rána topila v peci, a ještě i mazala krajíce. (Kdysi mívala sukně, jako by soumrak rozlomil třešňový květ. Děti jí potom do klína plakaly, že musí umřít, a některé hned.) Bože rozbože, trošku si na to vzpomněla. (Volské oko, 1997)

BASSO CONTINUO Dokud drží na kostech maso a smrt ještě od něho půst, v hrudi mručí brumendem basso continuo –: jeho růst v rezonancích dětského ucha, které se přikošilí k tatínkovi, rozbrní sluch, a dítě div nezakvílí slastnou hrůzou z tělatřesení, kterým se prosouvá tma k fonobřitu –: bez vykostění, masitá, zvukohmatná. (Tanec v pochované base, 1998)

NOČNÍ HODINKA Poslední noc už důkladně sám. Tak bývají v celách mniši. Svět nic než pouhé tam. Závěť si píši. Šuplík mi rabuje myš. V knihách se hrabou krysy. Bůh je teď o cosi blíž. Teď, ale já jsem už v kdysi! Ví aspoň on, kam se poději tichostí hvězdných vírů, až plamen zhasne a potmě doznějí šramoty písmen na papíru? (Bubnování na sudy, 2002)

NEDĚLE NA ZMRZLÉM POLI V KATEŘINKÁCH Přes sníh je cítit ten zápalný hnůj, přes ticho slyšet to praskání žit... Únore! Chvilinku na hroudách stůj –; vidíš mě v podsvětí svítivě hnít? (Rodný hrob, 2004)