Jiří Staněk


/ / /

Netoužím po tobě, můj smíre.
Máš ruce plné sádla. Hraješ
si na Donatella a modeluješ-li
můj břich, jen proto, abych
si nevšiml, že mastné ruce
si otíráš o můj mozek.

Přitom jsem přijal tvoji hru.
Protože samota je nejtristnější
ze všech krás zde.

(z antologie Zelené peří, 1987)


MÁCHA

Je zase noc.
Noc tolikrátá
a přece první.
Květy se stulily
v podivně úzkostnou náruč
a jenom potácivě
zurážené větve
se kývají jak zchromlá paže.

Je zase noc.
Noc tolikrátá:
básník se brodí tmou,
nese oharek
lojové svíčky,
pálící prsty i dlaň,
aby ti, již jdou za ním,
viděli aspoň na krok.
A jestliže se ohlédne,
uvidí, že jde sám.

(z antologie Krajiny milosti, 1994)


KANONIZACE

Lhostejně blahoslavená pro mne nevěřícího
Janpaveldruhý v rodném jazyce ji oslovuje mazlivě
s podlézavou oplzlostí svých dávno zapomenutých
panických představ a dav zapaluje svíce a klade
lilie a žehná se křížem nasává chřípím
vůni kadidla ze stříbrných strojků
na dělání dýmů, někteří po něm slzí.
Příběh je prostý, promítán na videu,
Ornella Muttiová v hlavní úloze:

Šestnáctiletá dívka v šátku dřevácích
naboso špinavé zulámané nehty nejspíše
vychrtlá vždyť nebylo co žrát a mírně
rachitická. Ovšem jistěže s prsy
a menstruací: v šestnácti! Řve v slámě
pod bajonetem carského vojáka opilého
vodkou nebo samotou nebo mužickou
inteligencí a protože on už je samý
šrám a má toho dost vbodává do ní
bajonet místo pyje. Ubohá zvířata.
Kdo bude kanonizovati jeho?!

(Oortův oblak, 1995)


ORTENŮV PORTRÉT

Půl sedmé večer hodina zabíjení.
Odpadní stříbro: dávno vykáleno
na úbočí Páchu. Jiří Ohrenstein
domiloval svou matku pokusem
básně a je mu lehce úzko
v nehlučný zpěv. Pro původ očí
přizdobí rachitis hrudi posléze
nažluklou hvězdou
ze dvojky másla
jako když ukrajuje.

(Mechanické orgasmy, 1998)

@

Vrh křídel
antologie české poezie
TOPlist TOPlist