Lothar Suchý


SMUTEK VEČERA

V to tiché šero, po němž západ krvavý rozpíná
své marně objetí a zapuzen touhou svou zmírá,
pláč divný, cizí, monotonní se vdírá
a disharmonicky v dálce kdes usíná.

A kdosi jde alejí akátů, jež chvějí se touhou
měsíční paprsky zlíbat ve vůně záchvěji,
kdos cizí jde alejí akátů, tou šerou alejí dlouhou,
kdos cizí, neznámý jde šerou tou alejí.

Je ticho, ticho! A ten smutný pláč
dál šerem zvoní, tak temně zvoní – –
ó jen duše má slyší ten pláč, ten smutný pláč,
ten smutný pláč, temný, monotonní.

A všude tak klidno, nic nehne se v okolí – –
jen duše má vidí tu temnou postavu cizí,
jak kráčí alejí, šerou tou alejí kráčí do polí
a smutně se ohlíží, prve než zmizí.

(Moderní revue, 1895; z antologie Zapadlo slunce za dnem, který nebyl, 2000)

@

Vrh křídel
antologie české poezie
TOPlist TOPlist