Rudolf Těsnohlídek


ZAROSENO

Jdeš světem širým jak já, žebrák štěstí,
    ty, kterou láskou svou se neodvážím zvát,
    ty v sebe ztracená, ty v cizí řeči zvěsti,
    již tlumočím si v drsných veršů spád,
    ty, která vesnu vracíš, rovy nutíš kvésti
    a učíš mne i kámen milovat.

O lásce nemluvím, ta nepoví se slovy
    jak boží duhy sedmibarvý lesk,
    ta zpěvem káže dýchat slavíkovi,
    v klečící duše píšťal mění vřesk,
    když v modlitbu se lomí v chrámu o sloupoví
    za ty, jichž chlebem vezdejším je stesk.

Ty živa nežiješ, má lásko, tys jen stínem
    na ploše zašlých hodin slunečních,
    jež na zdi zapomněli nade mlýnem,
    kam pro chléb stesku jdu, a poznat mohu z nich,
    že pozdě je, jsa prostým země synem
    že nemohu, žel, žíti v oblacích.

Po vzletu pád! Tvá vznešenost mne svírá,
    ty jarní bouře, v které Iris útloboká
    svým zlatým klíčem nebe zemi otevírá.

(Den, 1935, 2. vyd.)

@

Vrh křídel
antologie české poezie
TOPlist TOPlist