MĚSÍČNÁ NOC Měsíčná noc, tak jasná noc, ni vánku, hlásku neslyšet! Jen stříbra teskná čaromoc stesk v nitru budí zašlých let. Na moře myslím: v chvíli tu se měsíc stříbří na hlati. Mít duši láskou zalitu a líbati a líbati! Na moře myslím... Vesel spěch... To rybářů as vyplul prám... A já tu v černých města zdech dlím zcela sám, tak sám a sám! (Úzkosti a naděje, 1911)

SLADKO JE ŽÍTI Dole, pod úvozem, je nemocnice. Ráno někdy některé z oken zůstane otevřeno. A za ním: lůžko, tmavá pelest, bílá prostěradla a (jako v obrysu) vosková tvář toho, jenž právě dožil. Myslíš na problouzněné, horečné chvíle, na plápolající zrak, podušky vlhké potem, na ruce, v úzkosti ztuhlé, když odchází se do černa noci. Kolem, v jitřní chlad jara, dýchají stromy tak zcela blízko tomu, pro něhož není jitra. Trávník, nedávno ještě pod sněhem, plazí se, šťastný, tak zcela blízko tomu, pro něhož není barev. U střechy – delfíni vzdušného moře – hrají si mráčky, tak zcela blízko tomu, jenž nekývne rukou. Ó smrti, svlečená z romantiky, drsná, syrová, surová! Chápeš, jak sladko je žíti. (Všemu navzdory, 1916)