Jiří Wolker


SLOKY

Sníh padá na město, na město zšeřelé,
v tvém oku roztává se v louže popele

a s věží hodiny jak panny zrazené
padají v náměstí, v jezero kamenné.

Jdeš tudy prvně sám se srdcem churavým
a proto se ti zdá, že trpíš světem vším,

a zatím jsi to ty, jen ty a z části jen,
jenž hořem soukromým jsi kdesi poraněn.

Staň u zdí nádraží a poslyš vlaků hvizd,
jež vezou do světa lásku a nenávist,

a do všech usedni a slavnou silou hnán
se z místa bolesti rozjedeš do všech stran

po světě širokém, jenž nezná modřin tvých,
zápase v závratích a ranách propastných.

Své srdce přemoz tu, neb nejsi srdce jen,
tím, čím chceš vítězit, – sám nebuď poražen

a přemoz bolest svou a nepřežvykuj ji,
bys stále v boji byl a nikdy po boji.

Pak sníh, jenž na město se snáší zšeřelé,
jen bílým obkladem ti bude na čele

a z věží hodiny se s ptáky rozletí.
Neb bolest přemoci je víc než trpěti.

(Těžká hodina, 1922)


KVĚTINY

Na mém stole dřív nikdy květiny nestávaly.
Kamenný život a kamenné myšlenky
mé oči vyčerpávaly.

Až teď v nemocnici soucitná ruka kterási
narcisy bílé na stůl mi postavila,
by v horečném puchu bolestí vzrostly do krásy.

Ty květiny nahé jsou a uprostřed mrtvého ticha bují
jak živá medicína s pohledy studenými,
a jen když sešeří se, tu trochu zdůvěrňují.

V tu chvíli zaposlouchávají se v každý můj sten.
S večerem milosrdenství roste, a aby rostlo,
musíš být nešťasten.

(z pozůstalosti)

@

Vrh křídel
antologie české poezie
TOPlist TOPlist