Jan Zahradníček


ZASTAVENÍ PÁTÉ

Do korun jabloní v rozpuku pohlížeje
zas cukrem hrdliček zřím blankyt zjítřený,
pupenec každý křížem vzňat se skvěje
a dole pod stromy jde Šimon z Kyreny.

Krajina oranic pro zastavení páté
kříž bělajících cest na bedra bere si,
fialky prorážejí loňské listí sváté
a skřivan, hlíny hrst, otřásá nebesy.

Sníh čistě bělostný dal roušku Veronice,
i třtina sloužila, i žluč a houba s ní,
pod kříže ramena, propastí souřadnice,
člověče, přiklekaje neznáš váhání.

(Pozdravení slunci, 1937)


SPOR

Řekli, že málo chleba
vyzískám zpěvem svým,
že třeba
v jařmo se zapřáhnouti,
ze slz a bláta skouti
života tvrdý rým.

Mínili, moudří, práci
týdenní, nájemnou.
Však ptáci
bez klečí, bez stodoly
pohnuvše světel stvoly
letěli nade mnou.

A řek jsem, nejen chlebem –
i růže z božích úst,
již zebem
svou vypočítavostí,
námahy pozná dosti
pro hlubinný svůj růst...

(Stará země, 1946)


...
A ten kříž, který nesli
měl přesně rozměr a váhu
jejich svobody, které se odříkali
Ale nikdo si jí nežádal
a všichni chtěj nechtěj směřovali k jednomu místu
trochu výše
nad rovinou událostí, které se převalovaly jako mraky
nemohouce mít už jiný význam než zvýšit trýzeň těch křížonošů
...

(úryvek)

(Znamení moci, 1951-)

@

Vrh křídel
antologie české poezie
TOPlist TOPlist