Jindřich Zogata


SVĚTLO STÍNU

Svíčka bohu i ďáblu zapálená
prolévá slzy vosku přes ramena
jak chvěje se v ní štíhlý duch
a bohem ďábla rozpaluje vzduch

Ubývá vosku Rozteklá
obojí láska padá do světla
a světlem setmělého pokoje
je všechno vším a všechno oboje

(Dým ohnic, výbor 1959-89, 1991)


/ / /

My jsme ti beránci pospíchající
       střemhlav do světla
       vrkají holubi co sezobali časně
       otrávené obilí My jsme ty
       zametací vozy na peří
       vrčí světlo zubů úkosem
       než zcela rozestoupí se ulice
       a zapečetěné blesky do hlavy
       si slunce tajnosnubně uloží
       Dál tajemství Dál nepatrná poznání

(Den světelného roku, 1994)

@

Vrh křídel
antologie české poezie
TOPlist TOPlist