Napsali o Českém středohoří...


Caspar Schwenkfeldt: Thermae Teplicenses, 1607
Bohuslav Balbín: Miscellanea historica regni Bohemiae, 1679
Řivnáčův průvodce po Království českém, 1882
F. A. Borovský, B. Bernau: Čechy. Díl VII. Středohoří, 1892
Z Prahy do Podmokel. Průvodce po rakousko–uherské státní dráze, 1897
Karel Domin: České Středohoří. Studie fytogeografická, 1904
F. Cajthaml–Liberté: Staré pověsti ze Středohoří a Podkrušnohoří, 1923
August Sedláček: Hrady, zámky a tvrze království českého XIV., 1923
Básník a země. K památce Karla Hynka Máchy 1836–1936, 1936
České středohoří – Turistický průvodce, 1955
Otakar Špecinger: Českým středohořím, 1957
Křepelka, Diviš, Kabeš, ...

Karel Hynek Mácha & České středohoří
Emil Filla & České středohoří


...Na poledne jsou hory, mezi nimiž vedoucí hora Milešovka, nazývaná „miláček bohyně moudrosti“, se uvádí téměř mezi nejvyššími v Čechách...
(Caspar Schwenkfeldt: Thermae Teplicenses, 1607)

Věc jest podívání velmi hodná, poněvadž jest na nedostupné skále a nemá přístupu ani po koni ani po vozech; hlídky mnohonásobné vynikají, živé vody žilám lidským podobné se stkví, a sudy vína tu nalezeny a vín okusil jistý člověk, jehož jméno jmenovali mi starci o tom vypravující. Ithace, kterou Homér popisuje jako hnízdečko ke skalám přilepené, podobné jest toto místo, jehož pohledu jsem dlouho zapomenouti nemohl.
Vrabinec u Těchlovic

(Bohuslav Balbín: Miscellanea historica regni Bohemiae, 1679)

Prostřední hory se nazývají ty, jež se táhnou v souvislém řetězu od Litoměřic k Bílině a k Mirošovicům. Královnou těch hor je nepochybně Milešovka, která nad ostatní vyniká svým temenem. Ostatní stojí kolem ní jako mlčenliví sluhové, kteří nic neoznamují, ona sama však předpovídá jasné nebo deštivé počasí, chmurný a oblačný den nebo zase veselý a jasný; slovem: naprosto jasně naznačuje, jak bude.
(Bohuslav Balbín: Miscellanea historica regni Bohemiae, 1679)

Se skalní výšiny požíváme vyhlídky na kvetoucí krajinu již tím zajímavou, poněvadž na jednotlivých kuželech horských lze napočísti asi 15 starých hradů, což zajisté i v Čechách ne často se naskytuje.
Oltářík

(Řivnáčův průvodce po Království českém, 1882)

Zjištěno jest, že roku 1372 uhodil hrom do hradu, uraziv pánu hradu i choti jeho dlouhé ohnuté konce střevíců, jaké tenkráte byly v modě, jinak ale jim neublíživ.
o Košťálově

(Řivnáčův průvodce po Království českém, 1882)

...témě poskytuje úplně volný rozhled, jejž i mužové světem prošlí, jako Alexander von Humboldt a Decamera, cestovatel brasilský, počítají mezi nejkrásnější vyhlídky na zemi. (...)
Nahoře jest výborně zřízená restaurace (hostinský Greiner) s noclehem pro 63 osoby (zvláštní pokoje s obyčejnými dobrými postelemi a společné pokoje až s 8 drnovými loži).
Milešovka

(Řivnáčův průvodce po Království českém, 1882)

Z Teplic dojedeme na voze k vesnici Bílce (Bilkau), u paty hory ležící, za 1 1/2–2 hod. (pěší potřebuje 3–4 hod., jezdí však sem také omnibusy). Z Bílky přijdeme po dobré pěšince za hodinu nahoru; lze však také dostati osly (2 zl. 50 kr.) a nosítka (nahoru a zpět 4 zl.).
(Řivnáčův průvodce po Království českém, 1882)

„Rájem českým“ zove lid ten požehnaný kraj, který kol posvátného nám Řipu v šíř i dál se prostírá. – A jest to věru ráj, spanilý a žírný nad jiné v požehnané vlasti naší, klenot z nejskvostnějších v nádherné koruně královské! Ale i jablko Eridino, předmět závisti a sváru obou kmenů. Jeden hájí tu dědictví po praotcích, posvěcené památkou prvního patriarchy národa, jenž byl opuštěný ráj ten za obydlí své a čeledi svojí zvolil, a jako v majetek nepopíratelný v něj se uvázal, zmrvené krví nejlepších svých synů v bojích za právo a pravdu – druhý, lačný pokladu cizího, zarputilý vede zápas a píď po pídi ulupuje půdy, násilím i lstí v tenata svá láká důvěřivý lid a bere mu co nejdražšího má – jazyk, jímž matka učila jej Boha ctíti a vlasť milovati.
(F. A. Borovský, B. Bernau: Čechy. Díl VII. Středohoří, 1892)

„Mezi Plešivcem a Krkavčí skalou zachrání prý se lidé, až dávno předpovídaná všesvětová válka vlasť naši zpustoší, obyvatele rozplaší a města i vsi v kouřící se obrátí ssutiny“ – tak vypravuje si lid o dolině mezi výšinami těmi se táhnoucí.
(F. A. Borovský, B. Bernau: Čechy. Díl VII. Středohoří, 1892)

Skutečně rozkošná jest však vyhlídka ze vzdušné této výše zvláště za jasných dnů podzimních, a Humboldt, jenž častěji zde byl prodlel, vykazuje jí šesté místo mezi všemi jemu známými vyhlídkami celého světa. Péru našemu nelze vystihnouti krás, v něž stápí se udivený zrak, a jak nicotným jeví se odtud veškeré dílo rukou lidských vedle velebné všemocnosti přírody!
Milešovka

(F. A. Borovský, B. Bernau: Čechy. Díl VII. Středohoří, 1892)

„Jak jmenujete ten vrch tam za vsí?“ ptali jsme se učitele z blízké osady, nás provázejícího. „Toť Borecký vrch, pravé to unikum našeho Středohoří. Koho neodstraší cesta velmi obtížná, aby vylezl na hřbet znělcovými balvany posetý, ten spatří na vrcholu okrouhlou prohlubeň zvící vozového kola, zcela kamením zasypanou. V zimě vyniká z místa toho velmi příjemné teplo, až 14° R., a když vše kolem hluboko leží pod sněhem, skví se bod ten nejbujnější zelení. Jest prý to kráter vyhaslé sopky. Lidé v sousední vsi Újezdě si povídají, že otvor ten býval kdysi bezedný, ale že pro rozličné pověrečné obyčeje a pověsti rozkázáno bylo jej zasypati. Dlouho nechtělo se to při všem úsilí dařiti, až konečně mocný balvan náhodou v prohlubině se vzepřev, zasypání její umožnil.“
(F. A. Borovský, B. Bernau: Čechy. Díl VII. Středohoří, 1892)

O Ronově koluje podnes množství pověstí mezi lidem, především o nesmírných pokladech v lůně vrchu ukrytých, jež na květnou neděli se otvírají. Matka s děckem šla v ten čas k úpatí hory – tu spatřila železné dvéře do ní otevřené, uvnitř pak hromady uhlí. Rychle vzala si uhlí na děcko zapomněvši; uhlí proměnilo se ve zlato, děcko však matka teprve po roce opět našla tamže zdravé, po celý rok bylo ve vrchu bílou paní hlídáno.
(F. A. Borovský, B. Bernau: Čechy. Díl VII. Středohoří, 1892)

Chladně ovívá větřík temeno strmé, černobarvé hory, opírá se o mocné věže a mezi starými zdmi chmurnou si píseň pohvizduje. –
Pusto zde a ticho, kde ve výši na vzdušném cimbuří chvílemi jen vrána neb kavka zakřičí a dole plachá ještěrka mezi kamením a rumem, z kterého bodlák a hořký lupen roste, zašelestí.
Klapý

(F. A. Borovský, B. Bernau: Čechy. Díl VII. Středohoří, 1892)

Dávno již rozpadla se stavba, jež hostila v klenbách svých bohatýry středověké, a to, co chabý potomek na jejím vyzdvihl místě, zpustlo ještě před dokončením – jen stará ta věž stojí zde ještě vzdorná a nezlomná, pyšná na to, že vše, co zde v lůně Středohoří za šest století se sběhlo, viděla.
Skalka

(F. A. Borovský, B. Bernau: Čechy. Díl VII. Středohoří, 1892)

Kdekoli zde na Hradišťanech do země třeba jen holí zabodneš, všude popel a samý střep, zvenčí červený, s druhé strany černý, tlustý, z hlíny s pískem a slídou smíšené.
(F. A. Borovský, B. Bernau: Čechy. Díl VII. Středohoří, 1892)

Hora na hoře, ta kuželovitá, ta věžovitá, ta zase podoby zvonu, ta s troskami hradu na temeni, ta s věncem stromů, ta celá porostlá lesem, ta zase se skalním temenem holým, jedna krásnější než druhá a nejkrásnější celý ten oblouk Středohorský. Ptej se na jména hor těch, na jména měst, vesnic a hradů, ptej se obyvatelů na jejich příjmení – i tvář jejich: „lže ti Čecha“ a jazyk trpkou pravdu cizím zvukem ti poví.
(F. A. Borovský, B. Bernau: Čechy. Díl VII. Středohoří, 1892)

Zavedením letních zábavních rychlovlaků dráha poskytla turistům velmi vhodnou příležitost procestovati za den množství krásných a zajímavých míst. Poněvadž vlak vyjíždí v 5.25 hod. ráno a přijede do Podmokel již v 8 h., uraziv 130 km za 140 minut t. j. 0.9 km za minutu (mezi Kralupy a Roudnicí 40 km za 38 min.), a z Podmokel odjíždí teprve po 8 h. večer, má cestovatel nejméně plných 12 hod. času, za kterou dobu lze vykonati již řádný výlet. Kromě toho jest právě v té krajině hustá síť jiných drah, tak že možno tudy jeti na den výhodněji i do míst, kam jede z Prahy dráha přímo, na př. do Duchcova, Mostu, Bíliny, České Lípy a j. Bylo by jen záhodno, aby ceny jízdní do bližších stanic zejména do Roudnice, Terezína, Lovosic a Ústí byly poměrněji sníženy.
(Z Prahy do Podmokel. Průvodce po rakousko–uherské státní dráze, 1897)

Již Studnička připomíná, že na úbočí kužele Milešovky počet srážek obnáší 650 mm a že se zdá, že na této homoli se výpary vodní hojněji srážejí.
(Karel Domin: České Středohoří. Studie fytogeografická, 1904)

Středohoří, jehož krajinnou fysiognomii určují před věky stuhlé proudy láv, jest fytogeograficky snad nejzajímavější, ale zároveň i nejsložitější částí Čech. Zde shledáváme nejen bohatě rozčleněné pontické útvary, z nichž některé opakují se ještě v Německu, zvláště v Durynsku, postupujíce na S až k Magdeburku, ale v první řadě i pravé stepi, v takovém složení, v jakém je již nikde na severu nestihneme, ovšem ale na jihovýchodu a východu Evropy.
(Karel Domin: České Středohoří. Studie fytogeografická, 1904)

Místy, kde před několika lety byly ještě rákosové a ostřicové bažiny, jsou nyní suché pastvinné louky s ponurou vegetací ruderalní, která bude nucena v krátku ustoupiti úrodným polím. A i jinak utuchá namnoze život těchto slaných luk, jakoby spjat v okovy, které stále úžeji svírá ničivá činnost lidská. A jako již dnešního dne poskytují nám tyto slané louky jen přibližný obraz bývalé své podoby, tak během času zmizí vůbec nejbohatší části a jen někde v postranních údolích na místech osamělých zbudou nevalné zbytky dnešní, v celku přec jen velmi rozmanité vegetace.
(Karel Domin: České Středohoří. Studie fytogeografická, 1904)

Nejteplejší a nejnižší polohy (Postoloprtsko, Lounsko, Mostecko, Litoměřicko) postrádají větších jehličnatých porostů; mají pouze háje, jen z jara vlhčí, kdy rozvíří se půda jejich pestrým rostlinným životem; brzo však vysychají a jeví se v podobě suchých sklonů, kde namnoze jen volný porost suchomilných keřů pokrývá půdu a které i v pravé stepi i v útvary skalní přecházejí. Za to však větší jehličnaté porosty, stále vlhké a tudíž s bujným rostlinstvem, s potůčky, mokřady a mechatinami, jaké jsou pod Milešovkou, Kletičnou, u Štěpánova a Kostomlat, neb na Sedle, u Úštěku, u Babiny a Němčí a v příčných roklích labských, udržují vždy větší vlhkost ovzduší, regulují rozdělení srážek, přitahují deštné mraky atd.
(Karel Domin: České Středohoří. Studie fytogeografická, 1904)

Teplé polohy Středohoří, v první řadě Litoměřicko, Lovosicko a výslunná úbočí v údolí labském jsou jako stvořeny pro pěstování vinné révy, zvláště se žlutým ovocem, která se těší velmi dobré pověsti. Zvláštní její aroma souvisí prý s výbornou prstí, která povstává větráním eruptivních hornin. Ovšem i v Středohoří není dnešního dne již takový počet vinohradů, jako v minulých stoletích... Nejlepší pověsti se těší víno Žernosecké; rozsáhlé sklepy v Žernosekách, které jsou nyní majetkem hraběte Sylva–Taroucy, pocházejí z XIII. stol. a mohou pojmouti 50.000 věder vína!
(Karel Domin: České Středohoří. Studie fytogeografická, 1904)

Z celého Středohoří jest kraj tento nejpříbuznější vegetačními svými poměry jižnějšímu Středohoří lounskému, ač se od něho v některých bodech dosti podstatně odlišuje. Je to opět dosti rovný kraj s černajícími se žírnými polemi, rozrušený místy dolováním na uhlí.
Mostecko a Bílinsko

(Karel Domin: České Středohoří. Studie fytogeografická, 1904)

Z nenadání se ku hradu přivalili nepřátelé a jali se ho dobývati. Pán hradu však byl sice kumpán veselý, ale nebyl na hlavu padlý. Když poznal, že se svojí slabou posádkou nepřátelům neodolá, dal za jedné bouřlivé noci obráceně okovati všechny koně. Stráž nepřátelská se téže noci před nečasem kamsi skryla a tak rytíř se svými jezdci vyrazil nerušen z hradu.
Když obléhatelé ráno chtěli obnoviti útok, pohlédli na zem a spatřivše stopy podkov, domnívali se, že v noci přibyla na hrad značná posila. Odtáhli proto a když pán hradu se navracel s posilou, sebranou v okolí, nepřátele již nezastihl.
o Košťálově

(F. Cajthaml–Liberté: Staré pověsti ze Středohoří a Podkrušnohoří, 1923)

Stařena, která návštěvníky sklepem provází, ukazuje výklenky, v nichž byli vězňové ukováni a mučeni i tím, že kapka vody, se stropu skály padající na totéž místo hlavy, způsobovala jim muka nevyslovitelná. Ve sklepě drženi prý hlavně lidé, kteří při plavbě po Labi chtěli pány na Kamýku ošiditi o poplatek, který hradní páni vybírali jako svoje právo od každého, kdo po Labi okolo Kamýku se zbožím plul.
(F. Cajthaml–Liberté: Staré pověsti ze Středohoří a Podkrušnohoří, 1923)

Za onoho času, kdy se děly zázraky, stala se vražda na místě, kde teď Radobyl stojí.
Každý, kdo šel okolo toho místa, hodil tam kámen a tak průběhem dlouhých dob navršen byl celý mohutný kopec, jemuž v nejnovější době Němci chtějí říkat „Rodebeule“.

(F. Cajthaml–Liberté: Staré pověsti ze Středohoří a Podkrušnohoří, 1923)

Na květnou neděli je po celou dobu pašijí otevřena na Oltáříku podzemní chodba, která vede do sklepa, naplněného sudy starého vína. Kdo se chce vína napíti, musí si pospíšiti, neboť skončením pašijí se chodba na celý rok uzavře. Opozděný piják musil by tedy na svoje vysvobození čekati celý rok.
(F. Cajthaml–Liberté: Staré pověsti ze Středohoří a Podkrušnohoří, 1923)

Z hradu na Doubravské Hoře, která nejdále na severu vyběhla z veselé skupiny Středohoří vstříc zasmušilé hradbě Krušnohoří, vede prý podzemní cesta na hrad Chlumec, také Supí Horou a Kyšperkem nazývaný, v pohoří krušnohorském stojící. Chodbou touto se páni hradů navštěvovali a v případu nebezpečí prchali. Oba hrady se rozpadávají. Staletí již minula od chvíle, kdy naposled na nich zbraně zařinčely a dávno zapomenuty a kamením zasypány jsou vchody, do podzemní chodby vedoucí.
(F. Cajthaml–Liberté: Staré pověsti ze Středohoří a Podkrušnohoří, 1923)

Na úpatí vrchu je skalní výběžek, v němž se lid domnívá viděti podobu panny.
Kdysi šly dvě dívky do lesa na Panně sbírati maliny. Najednou slyšeli zvoniti poledne. Jedna panna se začala modliti a vyzvala druhou, aby se také pomodlila. Ta odvětila, že je času dost, až prý košík malin nasbírá. Sotva to dořekla, proměnila se v kámen. Menší kámen u nohou panny je prý košík, zpola malinami naplněný.

(F. Cajthaml–Liberté: Staré pověsti ze Středohoří a Podkrušnohoří, 1923)

Na nádvoří hradu Kalichu leží veliká nakloněná deska kamenná, zvaná čertův kámen. Když někdo dokáže jíti z údolí na vrchol hory, aniž by vydechl, uvidí na kameni čerta, jak počítá peníze. Čert zmizí, ale peníze nechá ležet.
(F. Cajthaml–Liberté: Staré pověsti ze Středohoří a Podkrušnohoří, 1923)

Loupežný rytíř Střekovský si umínil, oženiti svoje syny s dcerami rytíře Vrabinského. Synové souhlasili a vydali se i s otcem na Vrabinec na námluvy. Vrabinský rytíř však je odmítl pro nečestné řemeslo, jež provozovali. Nápadníci opouštěli Vrabinec za hlasitého spílání a posměchu.
Záhy na to přišli na Vrabinec dva poutníci. Byli přijati vlídně, pohostěni a dán jim nocleh. Když obyvatelé hradu usnuli, poutníci otevřeli hradní bránu. Střekovští obstoupili hrad, načež se rozpoutal boj na život a smrt. Veškeré obyvatelstvo hradu bylo pobyto až na tři sestry, dcery rytíře Vrabinského. Uprchly podzemní chodbou. Hrad byl zpustošen a zapálen co pomsta za odmítnutí nápadníků střekovských.

(F. Cajthaml–Liberté: Staré pověsti ze Středohoří a Podkrušnohoří, 1923)

„Pole“ říkali staří Slované takovým horským rozsedlinám, rozsetým po všech sídlištích slovanských, jmenovitě na jihu Evropy. A poli bořislavsko–velemínskému dali přídomek Paškovo. A když původní obyvatelé slovanští byli v krajině okolní vyhubeni, nově přišlí osadníci si pole představovali co osobu. Tak prý dva bratři, Paško a Pole stali se loupežníky a řádili hlavně v sedle tom, jež proto přezváno na Paškopole.
(F. Cajthaml–Liberté: Staré pověsti ze Středohoří a Podkrušnohoří, 1923)

Asi před r. 1784 zdálo se jakémusi zedníkovi v blízké vsi, že nalezl na Ostrém peníze. To jej mělo k tomu, aby zažádal u knížete za dovolení, aby tu mohl založiti pivní šenk, což mu nejen dovoleno, nýbrž i stavivo k tomu dáno. Zřídil tu budovu k sedění a místo k tančení. Zedník kopal a rozkopával, avšak nalezl jen staré ostruhy a jiné železné věci, které prodal knížeti. Potom přišla bouřka s vichřicí a smetala vše, co bylo na Ostrém ode dřeva.
(August Sedláček: Hrady, zámky a tvrze království českého XIV., 1923)

...ona na Skalce nic jiného nedělá, než žere a pije a se užírá a dceru svou že též k tomu vede, aby se užírala, drak tlustej; můj pán o tom jednal, nikda toho hodna nebyla, aby se do toho rodu dostala...
(zápis ze 16. stol.)

Stolinští založivše při cestě ke hradu křížovou cestu... postavili tu vysoký kříž na kamenném podstavci, zdi jdoucí odtud k hradbě zarovnali a postavili na ně plechové obrazy Matky Boží a sv. Jana.
Ronov

(August Sedláček: Hrady, zámky a tvrze království českého XIV., 1923)

Všecky kraje Čech jsou čistší, přímočařejší. Mají vždycky jen jednu složku českého typu. V kraji od lounského Oblíku přes Milešovku a Lovoš, Radobyl, Sedlo až k Ralsku je skryto všecko. I věčný běs mezi námi.
(Vladimír Šrámek, in: Básník a země. K památce Karla Hynka Máchy 1836–1936, 1936)

Při cestě není oliv ani fíkovníků, jen pně vlašských ořechů. Není širé vodní pláně, je to rovina při Ohři, rozevřená boží dlaň či klín země uprostřed hrozivě temných pyramid Středohoří. Nikdy se sladce neusmívají měkkou, zasněnou modří. Tyčí se najednou z širé roviny proti jižnímu slunci, které do nich pere, a k východu až mezi borové, rybničnaté lesy pod Bezdězem. Zvedají se terasovitými gradacemi nelogicky hazardně, vášnivě ze rzi roviny a z horké žluti polí, páchnoucí příštím chlebem, až do mračen.
(Vladimír Šrámek, in: Básník a země. K památce Karla Hynka Máchy 1836–1936, 1936)

Opukové statky s pobořenými zídkami a úzkými, příkrými uličkami, které zdola přitiskly střechy ovčínů. Nad netřeskem zdí se černají vysoko na obloze čedičové kužele protějších břehů a v horku uliček všecko prosáklo teplou kozí močí. Mezi žhavým kamením se krčí šedivé, zaprášené olivy, zmrzačené borou jako jižní vyprahlá kleč, a nízké fíkovníky. Tisíce cikád a kořenná vůně moře, jehož nevidíš, unavují a dráždí vzduch. Jen prašivý, trpělivý mezek se spoutanýma předníma nohama a prosezeným, krvavým hřbetem, plným much, se nepase při cestě. Ale tajemství a zárodek příští tragedie tkví v kraji.
(Vladimír Šrámek, in: Básník a země. K památce Karla Hynka Máchy 1836–1936, 1936)

Někdy se stane turistům, postupujícím na Milešovku z jihu, že sice vystoupí do značné výše, ale zjistí přesným měřením, které se podepře dotazem u nějaké babky, že sice na kopci jsou, že však tento kopec není Milešovka.
(V. E. Babka, in: Básník a země. K památce Karla Hynka Máchy 1836–1936, 1936)

Zvlněné moře znělců a čedičů – těch znělců a čedičů – o nichž mineralogové roznášejí pověst, že jsou šedé až černé, ačkoli je pravda, že není na světě tolik mineralogů, kolik tu najdete jemných odstínů barev.
(V. E. Babka: České Středohoří, in: Litoměřice K. H. Máchovi 1836–1936, 1935)

Kraj neporovnatelných přírodních krás, snoubících se nerozlučně s bohatou historií pravěku i novověku, kraj velikých sociálních zápasů, kde stála kolébka dělnického hnutí a kde dnes bouřlivě kypí socialistické budování naší vlasti, kraj, který Vám připomene veliké muže našeho věku. Zde působil Klement Gottwald, Antonín Zápotocký, Julius Fučík a S. K. Neumann. (...) A pracující celého českého severu, věrni odkazu soudruha Klementa Gottwalda, budují radostně svůj socialistický zítřek. Úspěchy, kterých dosáhla dělnická třída pod vedením Komunistické strany Československa, jsou zvláště zřetelné právě v tomto kraji.
(České středohoří – Turistický průvodce, 1955)

– jak starodávně, starosvětsky vypadá tato krajina, když napadne čerstvý sníh! V čistém, měkkém tichu by tu člověk skoro věřil v ponocné a dostavníky...
(Otakar Špecinger: Českým středohořím, 1957)


KRAJINA DĚTSTVÍ

Záducha krajiny
podzimními mlhami prochlazené
Pokašlává
Střílejí v lomu
Vrátím se
Tam, kde při čtyřech
světových stranách srdce
je jen jedna návětrná strana lásky
Domů
Házmburk
se strání tratící se
k tragédii
Klepý
Vidoucí kopec
který až v hoře byl by slepý
Radobýl
Místo laskavce pijeme černobýl
Pozvu tě Domů
Neboť hrdlujeme se s osudem
a zapomínáme přitom
na úděl...

(Karel Křepelka: Podzimní rovnodennost, 1984)


DLOUHATÝ PŘÍZRAK STÁL NA VRCHOLU MILEŠOVKY
a s kšiltem rukou čepice, oslněn roztopenými topasy,
díval se do krajiny. Pro ten zkomírající, o to prudší jas
sotva rozeznával Kokořín a Bezděz.
Za ním stál Caspar David se štaflemi
a s rozvážnou horečkou doprovázel báseň barvami,
kladenými na plátno jak kladem ruce na ramena
mladé rozpačité ženy, docela poprvé v zázraku...
Přízrak dlouze, rozvážně a slabikovaně
proklínal, proklínal a neslzel...
Dusil se kletbami, zničené sochy drolily Pozdě...
On se k němu zezadu přiblížil a oslovil ho:
bratře, můj bratře, ale vždyť ten tvůj zázrak
se dočkal ode tvojí smrti tak sto dvaceti vydání!
Založils nejen poesii, ale i tuhle zemi!
Přízrak se ráčil otočit: na to se ti vyfláknu,
drzante, na to se vám všem vyseru –
měli jste za života, za života,
právě jak s Němcovou a chudákem Nerudou!
A pak jim vydáváte spisy na koni?
Jste banda všiváků, světnička v Litoměřicích,
hrobeček na Slavíně, kytky na hrobě?
Přece víš, co sami říkáte: květiny na hrobě
jsou na hovno... máchnul rukou –
a zmizel...

24. III. 1987

(Ivan Diviš: Obrať koně!, 1987e, 1992)


ZAS VIDÍM HORSTVA VĚNEC MODROSMAVÝ,
jenž děcku již své krásy v obzor vil –
zde Milešovka, s nižších sester davy,
tam Košťál strmý, lysý Radobýl...

(Svatopluk Čech)


VZDÁLENÉ HORY, VYLIDNĚNÉ, SAMY
z té dálky hluboké jsou jako oči pekla
s obzorem vzdalují se, však žádná neutekla
jak rybář neuteče
chycené hladové rybě

(Jaroslav Vanča: Středohoří z Prahy)


V TŘIATŘICÁTÉM ROCE SVÉHO VĚKU
naučil jsem se používat zubů
při práci, v kamenné věži čtvrtý měsíc
pozoruji počasí
zatínám zuby
když po západu slunce na ochozu měním
propálenou sluneční pásku když vítr
/dnes osmý stupeň podle beauforta/
podle beauforta mi rve pásku od úst, nemohu mluvit
do větru na kamenné věži
ač zmnožil moje chápadla
nemohu nabídnout zub za zub času dole
oko za oko bych ale dal
když slídím po počasí točitými schody
z kamene
když píšu svoje jméno
do rubriky pozorovatel

(Petr Kabeš: Skanseny, 1977s, 1991)


PROBÍRAL JSEM SE ŽIVLY A ONY MNOU
v kamenné věži
na studené vyvřelině
vyjímaje se jako strup na lysé lebce
probíral jsem se živly a ony mnou
v účtárně živlů
kazil jsem si za nocí oči a dikci
napínal čtyři smysly a pátý
nechal zacházet
jak rušičky které dolehly jen zřídka
do českého středohoří na okraji čech
takže jsem nebyl beze zpráv
o stavu o vývoji věcí času v různých rukou
když jsem vlastní rukou
překládal stav a vývoj počasí
když město v dáli viděl jsem
zdrobnělé jako odraz světel na oblacích
a věštil městu na příští den bezvětří
zahleděn do zítřka
očima oslněnýma
tou tmou
...

(úryvek)

(Petr Kabeš: Skanseny, 1977s, 1991)


Karel Hynek Mácha & České středohoří
Emil Filla & České středohoří


České středohoří - fotografie
České středohoří – fotografie

Petr Fabian, 2003
(p.fabian@seznam.cz)
TOPlist TOPlist
zpět na úvodní stranu