Karel Hynek Mácha / České středohoří

...obzvláště při východu a západu slunce stkvějí se obklíčující Prahu hory v temnomodrých a růžových barvách. V dálce k půlnoci Milešov a Košťál. Snad odlehlost jejich, snad vyvýšenost jejich na růžovém nebi jest, co touhu moji budí při spatření jich; touhu do dálky či touhu do výše. –
(16. IX. 1835)

Ze 3 oken hledím od pevnosti kolem přes Boušovice, Doxany, Budiň, Libochovice, Třebenice, Košťál, Mlikojedy až k Radobylu, a Hanžburek – náš svatý Hanžburek mi kouká všemi okny až do postele nechť ji postavím kde chci, a ten černý Košťál na obzoru plameného nebe při západu slunce, a ty modré hory – a ta rovina – ty skupiny stromů po ní – a ty vinice kolem, v ních ty bílé domky – a to Labe pode mnou – a Hanžburek – – – Eduarde to musíte vidět, to se nedá popsat.
(9. X. 1836)

Večer jsem ležel na Radobylu v neděli, na jednom velkém vrchu za Litoměřicema, už bylo tma; a v tom vyšel v Litoměřicích oheň. To jsem viděl s toho vrchu. Tak jsem běžel honem do Litoměřic; asi 3/4tě hodiny jsem měl co běžet než jsem tam době[hl], a předce jsem byl jeden z nejprvnějších u ohně. To byl ale oheň; jedenáct stodol, samé obilí, najednou hořely, a vítr do toho foukal až hrůza...
(24. X. 1836)

Já se tu začínám mít dobře. Na prvního jsem dostal 16 fn stříbra; a každý měsíc dostanu teď 4 fn stříbra mimo těch desíti. Něco musí z toho na topení. – Já jsem už v sobotu neměl žádné peníze, ale z nenadání mě pozval p. Justiciär k obědu na neděli, proto že jsem musil do Milešova na komissi odpoledne, dal mi zapřáhnout a já jsem jel 2 míle s postilionem až do Milešova; – kdyby tu byl někdo býval, aby byl jel se mnou. – Já jsem vzal plášť a červenou čepici, a jel jsem jako generál; postillion musil u každý vsi troubit, a co se nám stalo, to až v Praze. V Milešově jsem sněd šest velikánských vdolků. Tam jsem se měl dobře. –
(2. XI. 1836)

V jeho kabátě, který jak domácí praví, při ohni měl, a na kterém to dosaváde je znát, jak byl umazaný, našel jsem zlomek básně „Cesta z Čech“, již nepochybně na Radobylu, na jeho poslední procházce složiti chtěl (poněvadž je tužkou psaná), hodně zmačkaná, bezpochyby příčinou toho ohně. atd.
(9. XI. 1836)


A ZNOVU VÁM – KARLE HYNKU MÁCHO!

I

Jak málo o něm víme... Proto snad,
že byl příliš blízký, abychom se vzdálili?
A že se stále obnovoval, aniž se měnil?
Že jeho skryté pohnutky jsme měli
za netrvalé a jen náhodné šílenství?
Říkával, že je třeba omezit
svobodu žalářních zdí,
neboť začínají být už všude.
A my jsme myslili, že ve výhodě je,
když – od dětství už ve vězení –
směl sám za sebou zavřít dveře
a klíče potom hodit oknem
katovi...

(Vladimír Holan: Na sotnách, 1967)


MÁCHOVA MILÁ

Ty jsi se vdala, Lori?
        Jaks mohla, když tě milovala hvězda!?
Když rudý Aldebarán své koksové pece,
ramena protuberancí, plamenné rozeklany svého jazyka,
        v prázdnotách lačnícího po spočinutí na jahodě jistiny –
                vztahoval na tebe!?
        Že si přec nepokazíš život –
tak sis uboze šeptala, sotvaže jeho hořící chochol
splynul s ohněm litoměřického mlýna,
        ale tos nedomyslila,
že z popela schrány co nevidět
vzlétne oranžový fénix,
vteří se na nebesa, a
        světelně vpečetěn,
                tam zůstane viset? Cožpak tím,
že ti paprika rozvázal sukni a střevíce zul filistr,
sis život zachránila? Co totiž –
        ani ne drtný došek, zatímco předtím
objímalas libanonský cedr, jedle se skláněla k tvému mechu,
jelen pil z černé tůňky, medový pstruh
elektrizován projížděl tvými propustmi, hltal vláhu,
        až posléze, znaven, slastně spočinul
        v zelených plynulinách zmírajících řas...
Ubohá Lori! paňmaminko, tam,
kde mu šlo o zlidštění krápníkových jeskyň,
matrono! zatímco ten nájezdník
        plamenometem veršů řešit chtěl
                rovnice časoprostoru...

(Ivan Diviš: Rozpleť si vlasy, 1961)


V LITOMĚŘICÍCH

Od boku vzhůru
celý promodral
jakoby na mor...
Tak tenkrát shledán
pod peřinou.
A v kapse básně kus,
poznamenaný hlínou...
A už se scházeli
nepozůstalí k pohřbu.
Podzimek zlát.
Básník
jak mramor
promodrával dál...

(Zbyněk Hejda: Blízkosti smrti, 1962-65, 1978s, 1985e)


PO PADESÁTI LETECH
(K. H. Máchovi)

Co řek jsi, básníku, v své temné hrobní celi,
když sláva v glorii usedla na tvůj hrob,
a obdiv národa a pozdní hold ten skvělý
když nahradit ti měl ty strasti dávných dob?
Zda divé bolesti a muk a pohrdání,
jež krátkým žitím tvým průvodci byly ti,
jsi lehce zapomněl a nelitoval ani,
žes musil pro slávu ten život prožíti? –

Jak čet bych odpověď na lebce tvojí žluté:
Z ní hrůza zeje jen a nicota a vztek,
a smutkem příšerným zří ven ty oči duté,
a kol tvých zubů tkví zhrdavý úsměšek –
jak by jsi říci chtěl, že víš, jak dál to dělá
tvůj národ, jenž jest týmž, jak za tvých trpkých let –
to bláto setřel dnes s mrtvého tvého čela,
by živých věštců jím moh čela poházet...

(Josef Svatopluk Machar: Confiteor II, 1889)


Použito bylo úryvků z Deníku z roku 1835 K.H. Máchy, z dopisů K.H. Máchy Eduardu Hindlovi (9. X. 1836), rodičům, bratrovi a Lori (24. X. 1836, 2. XI. 1836) a z dopisu Michala Máchy rodičům (9. XI. 1836).


Napsali o Českém středohoří...
Emil Filla & České středohoří



Karel Hynek Mácha – Hrady spatřené

České středohoří – fotografie
České středohoří – fotografie

Petr Fabian, 2003
(p.fabian@seznam.cz)
TOPlist TOPlist
zpět na úvodní stranu