Petr Fabian: Texty

  • Mezery v soumraku / Třináct měsíců
    soukromý novoroční tisk, Praha a Vlašim 2003


    I

    Klekání mrazem doznívá ze vsi
    jak nad zabitým. – Večerem
    těžší jsou štětce tmy, jež kreslí
    první zmizelé.

    Do tmy. – Tiše se zanořují
    okna. – Souzen je přísně
    anděl, a přece zavírá síň hlubin
    šarlat a výsměch.

    Ctiboř 2002


    II (RILKE)

    Jsi tato dálka ve věcech a s nimi
    srůstáš, jak se pohybuješ jim
    v ústrety? Tak blízko ucítit smět slibný
    závan věčnosti, a v konci jejím – studený

    pot bezměrna se skví ti, cizí, na čele,
    kde lehký komusi zrod bytostí...
    Stín, jenž vrháš, sotva v andělech
    je úlevou a propast nade vším jen temnější jim místností.

    Norrköping 2002


    III (SOUMRAK)

    Sebelítost zjemnělého blaha, světlem dosud spjatá...
    Vytržení ladí ucho netopýra,
    jenž skrojiv srpek zahrady, hrot ticha hmatá,
    na něž plot nedoslýchá – – –

    Přetažené struny barev... ruka hodinářské nicotnosti
    na zdi nebe náhle vztyčovaná vznětem
    tmy, hasnoucí odstín
    stuh zněcotnělé šeři lunou přetne...

    Bukovina 2003


    IV (SMRT UMÍRAJÍCÍHO NA SADĚ)

    Večery? zde se zvětšují a ubližují
    dítěti, jež do nich jde si hrát.
    Kříž odříkání už, a přece ne. Umřít! Loď samomluvy
    nad koutem vypluvší je bílá, bezcitná.

    Mlčící jabloně! to soucit, stínem zestárnuv
    a znaje soudržnost, vše krutě vězní v blížící se noci.
    Hrkot útrob. Čas. Stůl bez rukou. A ze sadu
    večer ustupuje jako dutý králík zapomnění v kotci.

    Vlašim a Takonín 2002


    V

    V moři polí... temp rozběh na hladině,
    čeřivý vítr... temno nad hlavou
    už necítěné... potácivě plyne –
    plavec? jen žalný šera kout...

    Dalekost stravuje vše ukotvené
    nepřítomným pádem... lan
    lehké pnutí nad hladinou... – stěžeň,
    loď? jen žalný plavec sám...

    Vojtěchov 2002


    VI

    Lodě obzoru, nad nímž se smráká...
    Poslední slunce potopené v schnoucím barvotisku –
    zjitřenost pouští touhu jako draka
    po větru smyslů.

    Kam, komu? Pro který oheň? – Kdo má dům,
    nevychází ven. A kdo se bouří,
    dům si nestaví. – Anděl odmávnul
    prázdné nástupiště, toporně, ještě v kouři.

    Jičín – Studenec 2003


    VII

    Křepelek kratší, teskné vzryvy.
    Zavání z otav, cítíš?
    Jak strom zdoupnělý a křivý
    nitro se nítí.

    V těsném obemknutí spjati
    míníme, že sevřelo nás léto;
    světlá dusna. A zatím
    chlad, tma a podzim je to.

    Praha – Sadská 2002


    VIII

    S očima dokořán; jedním
    křídlem ještě v úžasu a druhým
    ve vytržení – zemí
    a vzduchem, soumračnými kruhy

    prostoru sevřen. V chodbách
    bez oken, v nichž rozdíl mezi viděným a skrytým stírá
    tma, oči dokořán spatří jen do vrat
    nebe přibitého netopýra.

    Bukovina 2003


    IX (ZÁŘÍ)

    Jak ruce polí níž bys sepnul.
    Na jaké spění se to hotovil – – –
    ztemněním dál i pozdnímu je teplu
    fragment cesty, trčící ostrovy.

    Syrová vůně zasypaných sklepů.
    Těch vln je trosečníku zapotřebí:
    na chvíli jak bys stejně daleko byl peklu
    i nebi.

    Vlašim – Ctiboř 2002


    X (PODZIMNÍ NOC NA REJVÍZU)

    Hvězdy už, čelem k hlíně, chladnou...
    Dorůstá vítr k nabývání vánice...
    Spáry jestřábího křiku prvně zatnou
    se do zdí prázdné, neopuštěné světnice.

    Krajností dozrálého světa zvon je puklý
    a – slyšíš – srůstá. To ticho! Červeň rozlila se
    do ran loňských luk. A nad tebou znovu se shlukly
    stejné můry písmen: Nezískáš nic, můžeš-li ztrácet.

    Bukovina 2002


    XI (UMÍRAJÍCÍ)

    Možná že jabloně, jež tuším, jsou už za...
    cítit tak, z větví která je tu prahem!
    však jistě to, co zraje v korunách,
    je umíráním téměř zralé.

    Koruny... živ míň než napůl,
    přeludnosti střed, zřím sotva to, co slepec.
    – Mdlý klid teď měsíc ruší, jenž do jabloní zasul
    stříbrný peníz: – Leč nemám nic, nejméně sebe.

    Horní Kalná – Bukovina 2002


    XII (VEČER NA ŽIDOVSKÉM HŘBITOVĚ)

    Dávno jak mrtvý bys byl a ležel
    tu s nimi. V posledním světle
    večera slunce se topí a strážce
    zrak rozmrzele, sotvas vešel, zvedne.

    Stráž mrtvých je všude. Nevíš,
    zda se už před zrozením nepropadla
    duše k nim, a ne-li, propadá se nyní.
    A převozník jako by slevil a prudčeji napnul peruť pádla.

    Třešť 2002


    XIII

    Večerní unavené črty deště
    probouzí oči, pohyb, který je cítil,
    plaše jak kočka navracející se noci
    uniká – ladnosti tím

    blíž, čím dál jsi všemu. Minuli
    tě ptáci, kterým sypals
    na sníh. Hliněný dům, dveře vylomené,
    a konec žádný, dobrý ani špatný.

    Vlašim 2002




    Petr Fabian, 2001-2017
    p.fabian@seznam.cz

    Dům mezi okny (2001) / Lomová pole (2002) / Třináct měsíců (PF 2004) / Patnáct zastavení (PF 2005) /
    Bludná domů (2005) / Přibližné odlehlosti (2006) / Třináct měsíců II (PF 2007) / Devět osmin (PF 2009)

    Texty – úvodní strana

    http://www.petr-fabian.cz
    TOPlist TOPlist