Ať nikdo neví již, že jsem...
Irma Geisslová Dílo málokterého autora je tak rozporuplné a mimořádné
jako dílo Irmy Geisslové. I dnes se může zdát troufalé označovat ji
za největší českou básnířku; přehlížíme-li však jádro jejího
básnického sdělení, není pochyb o tom, že k nejvýznamnějším náleží.
Třebaže byla Geisslová v 60. letech 20. století, půlstoletí po
své smrti, jako autorka pozoruhodných veršů objevena, v literárním
povědomí je její dílo přítomno spíše svým zvláštním osudem a roztříštěností
než nepopíratelnou vnitřní naléhavostí a přesvědčivostí. Ze šesti sbírek básní vydaných za života Irmy Geisslové
stojí za zmínku jediná: prvotina Immortelly (1879). Zahrnuje básně
z let 1874–1878 a lze v ní nalézt několik desítek textů nejen
na dobu vzniku nebývale temných a drásavých, na první pohled naznačujících
svrchovanou a výlučnou – navzdory mládí, Immortelly vznikaly mezi
19. a 23. rokem života autorky – básnickou osobnost. V hořkých verších
se z konkrétních životních reálií ozývá především prožitek matčiny
smrti (1870), nešťastný milostný vztah, stesk po domově (transponovaný
do obecné, metafyzické roviny) a pocit cizoty (otec byl železničním
úředníkem a rodina se proto často stěhovala; Geisslová prožila v Budapešti,
kde vznikla většina básní Immortell, několik prvních měsíců života
a poté roky 1874–1880, když předtím žila ve Vídni, Brně, Pardubicích,
České Třebové a Praze; od roku 1884 se rodina usadila trvale v Jičíně,
kde je Geisslová, která se nikdy neprovdala, také pohřbena). „Byla to
pozoruhodná sbírka, zvláště její temné, zoufale srázné jádro, asi 25 básní
a řada dalších rozptýlených slok i jednotlivých veršů. Irma Geisslová
v nich předešla nejméně o deset let svou dobu. (...) Musila si však
už tehdy být vědoma, že tvoří cosi neobvyklého, protože velkou část
podobných básní z téže doby ponechala v rukopise a nikdy ji
neuveřejnila.“ (Ivan Slavík) Sbírka nebyla tehdejší kritikou přijata
vstřícně, básnířce byl vytýkán (máchovský) „bol, rozervanost a zoufalost“,
nedostatek „vyššího vzletu“, „jasnějšího porozumění“, „mohutného výrazu“;
„písně Irmy Geisslové nejeví ani smělého vzletu, ni zvláštní hloubky,
ni znamenité obraznosti“ (Květy 1880). Neobjevila ji téměř po celé století
ani žádná z přicházejících básnických generací. Po Immortellách následovalo pět další sbírek
vydaných v letech 1881–1892; Geisslová v nich na svou prvotinu,
pod vlivem odmítavého přijetí, vědomě nenavázala. Jen v několika málo
textech lze spatřit stín básnické uhrančivosti Immortell. Skutečnou
tvorbu autorka utajila a zcela rezignovala na její zveřejnění, snad
i vědoma si své výlučnosti – a mimořádnosti. Svět osamění, který tak
stvořila, je smutný trpce i povzbudivě zároveň, lze v něm spatřovat
doklad o vnitřní roztříštěnosti (pramenící snad z existenčních důvodů,
pro Geisslovou byla literární činnost jediným zdrojem příjmu) a úplatnosti
době stejně jako svědectví o nezastupitelnosti poezie a její nadčasovosti.
„Nevěří mi, aniž chápou mne, / cesta má jim temnou...“ (Geisslová)
„Poesie pro ni byla jako pro málokoho formou existence, naprostou životní
nutností.“ (Ivan Slavík) „Kdyby mně bůh vzal lyru, svrh by mě zaživa
do pekla.“ (Geisslová) Pozůstalost Irmy Geisslové objevil Ivan Slavík
roku 1970 a její těžiště otiskl v souboru Zraněný pták (1978). Tristní básnířčiny texty ve sbírkách publikovaných
po Immortellách nebo v místním či vlasteneckém tisku nemohou
zastínit jádro autorčiny tvorby – a odkazu. Století a čtvrt staré verše Immortell
zní současně („bije do očí, jak její verš je prost mnoha dobových licencí,
inverzí slovosledu, zmrzačených lumírovských slůvek typu ‘zkad’ a ‘sléz’“
– Ivan Slavík), a v některých neubral časový odstup ani pozdější
pohyb poezie nic z jejich jedinečnosti, přesnosti a seberozdírající
krutosti, s níž artikulovaly marnost a temnotu bytí. Vzácně se snoubící
suverenita i ztišení, ironický odstup i propastnost, racionálnost
i hudebnost, rezignace i naléhavost poezie Irmy Geisslové měly pokračovatele
spíše v jednotlivých atributech než celku. Autorčino dílo je navíc
krystalickým svědectvím o potřebě poezie pro vlastní trvání, v tichu
a samotě („Tma za mnou a tma přede mnou, / ať nikdo na mne nevidí! /
Ať nikdo neví již, že jsem, / ať daleko jsem od lidí...“), o její
přítomnosti ve vrstvách nepřístupných okolnímu světu a v rezignaci
na jakékoli uznání či srozumění, současné i posmrtné;
při méně šťastných okolnostech mohla zůstat dodnes neznáma a její
pozůstalost ztracena – nikdy nepodnikla nic pro to, aby byla objevena.
Česká poezie a především její čtenář by byli chudší o jedno
z nejpozoruhodnějších a trvalých děl.
(6. 7. 1855 Budapešť – 27. 5. 1914 Jičín)
Petr Fabian