NEŠTĚSTÍ Nic se mě neboj, strako, já nebudu tě bít – já vím, já vím, že nerada tak jsi mě pošlapala kopyty, k smrti mě potloukla – Já mezi vás skočila když jste se rvaly, aby tě neprobodla – v tvém lůně strakaté, vlhké telátko spí. Na mě se podívej, jsem celá potlučená, na stehně mám krví podlitou ránu jakoby těžkým kladivem mě do nohy tam praštil, bolí mě v útrobách, na rukou jizvy otevřené mám od rohů tvých, k zemi jsem přišla pod tvoje kopyta – Snad pánbůh dá, že živa zůstanu, nějak se zvednu zas, svou hlavu, kterou už tu nikdo nemá rád, v chlupatý krk tvůj tisknu, strako má, a pláču, bože můj, nic se mě neboj – já ti jen přišla říct, že se na tebe ani nehněvám, dyť já vím, že jsi mně ublížit nechtěla – jen proto jsem se k tobě dovlekla, abysi věděla, že nebudu tě bít, strako má, stračeno!

SAMOTA Dlouho jsi se trápil, do nocí modrých jsi snil jak bys byl šťasten – Bída tě zalila – vášní jsi šel, nikde jsi nenašel upokojení – Na všechny touhy ulehlo těžké těžítko chleba, zcuchané nervy hřeben života trýzní – Také já míval jsem přátele, své verše tenkrát jim čítal. Ženu jsem miloval kouzelnou pln tiché touhy a snění, nikdy ji neobjal pro velkou lásku – Uplynuly vody – uplynuly lásky, nejhlubší byly ty nešťastné – Co bylo přešlo – stále jsem sám, od mládí zvyklý jídat temný chléb odříkání na cizí lásku – na cizí štěstí slz lítostí vlahou se dívám – Všechno unaví v rezavých letech i s knihami teskný rozhovor – V alkoholu, v probděných nocech tichých hledáš pokoj a klid. Na něco úžasného stále v hloubi duše se připravuješ, dny odsunuješ, na něco tajného čekáš – A zatím leta jdou – nic nepřichází, a život, který přešel, jsi nežil – – (Smutný život, 1929)