Jiří Červenka


JAK ODTUD

Pád či rozpad? Stohy knih, jablka hnijící v trávě, dobytek před branami jatek. Věci ještě zachovávají tvar, ale uvnitř jsou duté. Kouř stoupá vzhůru, poslední okno svítí do tmy. V hostinci Pod zámkem opilí venkované. Bláhové řeči o tajné chodbě a o pokladu. Vždyť přece nejde o to, kudy na zámek, ale jak odtud.

Pecka 1995


KRAJINA 69

Už říjen... bez tebe Vkořeněn do slov
Zemí tou balad řečí blázniviny
Čtu z novin stále bůhnássuď
a z rozmluv slyším láskyviny

Valí se řeky nože ryb
Do břichů měst a u dna slepých ramen
Kdo číhá nocí? V lesích pohlavních
skřípají stromy V horách už jen vylámaný kámen

Brno 1969


/ / /

Dnes jsem znovu pochyboval
o smyslu svého lopocení. Ale rozchod
v tomto malém, kruhovitém světě
by byl jen opakováním dávno vysloveného.
Jestliže setrvávám, není to jen trýzeň,
ale také ne chvála každodenní smyslovosti.
A mlčím-li o mimojsoucím – kosatce v šeru zahrady:
i v nich je vstřícnost, touha po vyjmutí –
pak přitakávám oběma živlům zároveň.

Kostomlaty 1975

(Paměť okamžiku, 1963-95, 1996)


/ / /

Leden lásce nepřeje. Potoku
hrdlo stáh. Stromům mízu v kmeni.
Z komína továrny stoupá kouř. Běl
se mísí s šedí. Po zamrzlém rybníce
krouží dvojice. Kavky v podnebesí.
Hodiny na věži právě odbily. Před poštou
lampa svítí. A dopis od tebe?
Zavátá silnice. Na okně mrazivé květy.


NA HRADĚ

Tajemné proudy kolem nás. Slova požírají slova. Věci zanikají. Pouze hrad je hradem. Zevnitř nedobytný, zvenčí nepoznatelný. Je víc mnou než já jím. Ta těsná hranice mezi významem a smyslem. Prodírám se temnými chodbami. Prostupuji zdivem. Kámen se usazuje uvnitř. Kořeny mnou prorůstají. Skrývám se v dutinách času. Ale mlha se rozlila po údolí. Ostrovy kopců ozářené sluncem. Zvuky se tříští o výčnělky skal. Doba se projasňuje. Slyším vzdálený rachot živlů. Města mizí pod hladinou. Lesy mi vyplouvají vstříc. Krajina se rozestupuje. Vesmír zaobluje. Na obzoru hory. Mohutné, mlčenlivé, bez pohybu. Jako by život měl už skončit.

(Konec sezony, 2002)


/ / /

To už jsme na cestě,
na fotce ve svetru,
který mi pletla matka.
Před námi Jeseníky –
osudná křižovatka.
Polesí pro beatniky.
Tam stopem. A kudy zpět?
Zbyla mi už jen stovka.
A Světovka číslo pět:
Stanice Krečetovka.


/ / /

Co vichřicí se zdálo, je jenom mého dechu vánek.
Sen o Císaři Pánu: byl tak sešlý a scvrklý,
že mi jak malé dítě skočil rovnou do náruče,
a já, snad maršálek či přítel z mládí,
dojatě zašeptal: Franzi... Místo lesku
temná silueta hradu. Sníh přes noc roztál.
Skřípot vozu a hnědé zadky koní
před naším sklepem. Přijeli si pro brambory.

(Uvidět Znojmo, 2008)

@

Vrh křídel
antologie české poezie
TOPlist TOPlist