PO ZÁPADU Bělost žita den před kosením, pod nebem tmavým, tupě rozžhaveným – ó hrůzo roditelky náhle zsinalé! Stromy za tohoto večera, ustrašeného třesením světla na vodách a na nebi a ve zracích, jsou stíny otrávených milencův, promítnuté s děsnou pravdivostí na stěnu Nekonečna. (První světla, 1907)

DATUM POSLEDNÍ. Oh, že nestojíte za katedrou v mém srdci, abyste viděla bláznit mou radost! Co dělá moje radost? Hází křídou, lavorem, houbou do oken, do dveří, do stropu; křičí, zpívá, skáče po lavicích, ba i na stůl, rozbíjí kalamáře, válí se po zemi, směje se, pláče – protože „slečna“ už se zase usmála. Když se zlobí tatínek nebo maminka nebo Pán Bůh, není to tak strašné (myslím), jako když se neusmívá „slečna učitelka“; to proto je tak outloučká, že my holky bychom ji láskou vyssály jak lasice a umačkaly na staniolový pláteček. Oh, vskutku, Boha nikdy jsem nenesl tak těžce s Jeho mlčením, – jak přítele. Vidíte? Jsem nadmíru zemdlen... Slyšíte? Můj hlas usíná... Přes rok jsem nespal – mohu si lehnout tuhle na zem? Ne na zem? Vždyť tu máte koberec... tuším. Rozestýláte? Ne, nemohu do těch čistých peřin, podívejte se, jak dopadám, – to je z cest – usnu Vám tady na židli – nemohu se svlékati, jsem tolik unaven – mluvte, ale ne tak, abych musel odpovídat – och, ano! mluvte prosím – jen Vašeho hlasu potřebuji – zbytečně byste se namáhala o význam slov – nevím, kde ležím – jsem doma, a to jest sladké – slyším šumot jako šumot lupení – jako bych spal v koruně lípy – jsem lehký jako střízlíček – spadnout nemohu – nade mnou jest šumot lupení, pode mnou jest šumot lupení – nahoře nebe, dole nebe – ticho; Bože, jak jsem se klamal! Doposud jsem myslíval, že vítr letí; ne, to strom letí! – a nikdo mne nevidí – jsem vysoko a zakryt lupením – slunce nepálí – prochází myslím dlaněmi – vidím žilky zelenavé – jas v nich koluje –; milý strom, – šumí jako šaty –; oči mám dávno zavřeny –; ano, oči moje, zornice také zavřete... – Kdo to tady spí? – „Jakub Deml. – Přišel všecek unaven. Před hodinou blouznil. Na lůžko se nemohl dovléci, tak jsem ho nechala zde na divaně. Ano, jest pod tou pokrývkou; když jsem ho přikrývala, považte, mluvil cosi o zornicích..., ale takovým Vám hlasem, jako nepohřbené tělo touží po hlíně –“ (Domů, 1912)

JINDY KTERÁKOLI VĚC žila, zpívala, dojala. Nakonec dojímají všecky... Možno jest spáliti papír: hledíš, jak řádky hoří, hledíš – – – rozbije se džbán, klobouček někde leží pohozen: těžko je zvednouti cokoli, svou duši zvedáš, slzy padají, vzpomínáš. Nikdy nebyls obklopen tolikerou láskou: stojíš, nevidíš; deset tisíc zločinů ti vytýkají: nevíš o ničem. Tak tedy naučil ses otvírati oči dokořán, aby pohltily prázdno, za kterým už je jen Bůh. (Šlépěje V, 1919)

ZA NAŠIMI VĚTAMI Jest pravda jako zvěř a dlužno ji loviti v houštinách souvětí a v brázdách slova, někdy jako lišku v doupatech protiřečností a smíchu jezevčíky důvtipu a kouřem pokory, jindy za teplého večerního soumraku jinotajů (v mlčení celé přírody, když táhnou sluky), neboť pravda je ve své podstatě divoká a plachá, znajíc člověka, ale i když se vzbouří a je neslušná, vystupujíc ze jha času a jako povodeň strhujíc mlýny obecné logiky a zanášejíc bahnem chudá předměstí vědy a umění, nebo jako oheň vyprskujíc do prostoru mastnoty chlípnosti a pohodlí, šindely přetvářky, myšinu mlsnosti a klepů, projektily vzpoury či lávu extase a rouhání: bývá nesrozumitelná. Mluvíme o koních, o dětech, o ptácích, o rybách, bůhví o čem, ale za našimi větami jako pod kobylkou houslí ozývá se nejen ta žíně a struna, bekot jehňat a ržání kentaurů, lkání kukaček a doupňáků, nýbrž i duše dřeva a ono na povrchu červenavé, jako srdce uhlazené, ale uvnitř prázdné a tmavé vězení naší touhy. (Česno, 1924)

... Humor Jakuba Demla nebyl dosud vůbec pochopen, tím méně oceněn a to – zásluhou jeho! Ptá se ho kdosi, pro koho že jest svoboda? A on odpovídá: „Svoboda jest jenom pro ty, kteří trpí jako slepí.“ Kdosi mu plivl do obličeje a básník, přijímaje to jako novou otázku, usmál se láskyplně proti nebi a řekl: „Pro ty, kteří ji nepotřebují!“ ... (úryvek) (z letáku doprovázejícího Česno, 1924)