Jakub Deml


PO ZÁPADU

Bělost žita den před kosením,
pod nebem tmavým, tupě rozžhaveným –
ó hrůzo roditelky náhle zsinalé!
Stromy za tohoto večera, ustrašeného
třesením světla na vodách a na nebi
a ve zracích,
jsou stíny otrávených milencův, promítnuté
s děsnou pravdivostí
na stěnu Nekonečna.

(První světla, 1907)


DATUM POSLEDNÍ. Oh, že nestojíte za katedrou v mém srdci, abyste viděla bláznit mou radost! Co dělá moje radost? Hází křídou, lavorem, houbou do oken, do dveří, do stropu; křičí, zpívá, skáče po lavicích, ba i na stůl, rozbíjí kalamáře, válí se po zemi, směje se, pláče – protože „slečna“ už se zase usmála. Když se zlobí tatínek nebo maminka nebo Pán Bůh, není to tak strašné (myslím), jako když se neusmívá „slečna učitelka“; to proto je tak outloučká, že my holky bychom ji láskou vyssály jak lasice a umačkaly na staniolový pláteček. Oh, vskutku, Boha nikdy jsem nenesl tak těžce s Jeho mlčením, – jak přítele.
Vidíte? Jsem nadmíru zemdlen... Slyšíte? Můj hlas usíná... Přes rok jsem nespal – mohu si lehnout tuhle na zem? Ne na zem? Vždyť tu máte koberec... tuším. Rozestýláte? Ne, nemohu do těch čistých peřin, podívejte se, jak dopadám, – to je z cest – usnu Vám tady na židli – nemohu se svlékati, jsem tolik unaven – mluvte, ale ne tak, abych musel odpovídat – och, ano! mluvte prosím – jen Vašeho hlasu potřebuji – zbytečně byste se namáhala o význam slov – nevím, kde ležím – jsem doma, a to jest sladké – slyším šumot jako šumot lupení – jako bych spal v koruně lípy – jsem lehký jako střízlíček – spadnout nemohu – nade mnou jest šumot lupení, pode mnou jest šumot lupení – nahoře nebe, dole nebe – ticho; Bože, jak jsem se klamal! Doposud jsem myslíval, že vítr letí; ne, to strom letí! – a nikdo mne nevidí – jsem vysoko a zakryt lupením – slunce nepálí – prochází myslím dlaněmi – vidím žilky zelenavé – jas v nich koluje –; milý strom, – šumí jako šaty –; oči mám dávno zavřeny –; ano, oči moje, zornice také zavřete...
– Kdo to tady spí? –
„Jakub Deml. – Přišel všecek unaven. Před hodinou blouznil. Na lůžko se nemohl dovléci, tak jsem ho nechala zde na divaně. Ano, jest pod tou pokrývkou; když jsem ho přikrývala, považte, mluvil cosi o zornicích..., ale takovým Vám hlasem, jako nepohřbené tělo touží po hlíně –“

(Domů, 1912)


JINDY KTERÁKOLI VĚC
žila, zpívala, dojala.
Nakonec
dojímají všecky...
Možno jest
spáliti papír: hledíš, jak řádky hoří,
hledíš – – –
rozbije se džbán,
klobouček někde leží pohozen:
těžko je zvednouti cokoli,
svou duši zvedáš, slzy padají,
vzpomínáš.
Nikdy nebyls obklopen tolikerou láskou:
stojíš, nevidíš;
deset tisíc zločinů ti vytýkají:
nevíš o ničem.
Tak tedy naučil ses otvírati oči dokořán,
aby pohltily prázdno,
za kterým už je
jen Bůh.

(Šlépěje V, 1919)


ZA NAŠIMI VĚTAMI

Jest pravda jako zvěř a dlužno ji loviti v houštinách souvětí a v brázdách slova, někdy jako lišku v doupatech protiřečností a smíchu jezevčíky důvtipu a kouřem pokory, jindy za teplého večerního soumraku jinotajů (v mlčení celé přírody, když táhnou sluky), neboť pravda je ve své podstatě divoká a plachá, znajíc člověka, ale i když se vzbouří a je neslušná, vystupujíc ze jha času a jako povodeň strhujíc mlýny obecné logiky a zanášejíc bahnem chudá předměstí vědy a umění, nebo jako oheň vyprskujíc do prostoru mastnoty chlípnosti a pohodlí, šindely přetvářky, myšinu mlsnosti a klepů, projektily vzpoury či lávu extase a rouhání: bývá nesrozumitelná. Mluvíme o koních, o dětech, o ptácích, o rybách, bůhví o čem, ale za našimi větami jako pod kobylkou houslí ozývá se nejen ta žíně a struna, bekot jehňat a ržání kentaurů, lkání kukaček a doupňáků, nýbrž i duše dřeva a ono na povrchu červenavé, jako srdce uhlazené, ale uvnitř prázdné a tmavé vězení naší touhy.

(Česno, 1924)


... Humor Jakuba Demla nebyl dosud vůbec pochopen, tím méně oceněn a to – zásluhou jeho! Ptá se ho kdosi, pro koho že jest svoboda? A on odpovídá: „Svoboda jest jenom pro ty, kteří trpí jako slepí.“
Kdosi mu plivl do obličeje a básník, přijímaje to jako novou otázku, usmál se láskyplně proti nebi a řekl: „Pro ty, kteří ji nepotřebují!“ ...

(úryvek)

(z letáku doprovázejícího Česno, 1924)

@

Vrh křídel
antologie české poezie
TOPlist TOPlistTOPlist