MÁCHOVA MILÁ Ty jsi se vdala, Lori?         Jaks mohla, když tě milovala hvězda!? Když rudý Aldebarán své koksové pece, ramena protuberancí, plamenné rozeklany svého jazyka,         v prázdnotách lačnícího po spočinutí na jahodě jistiny –                 vztahoval na tebe!?         Že si přec nepokazíš život – tak sis uboze šeptala, sotvaže jeho hořící chochol splynul s ohněm litoměřického mlýna,         ale tos nedomyslila, že z popela schrány co nevidět vzlétne oranžový fénix, vteří se na nebesa, a         světelně vpečetěn,                 tam zůstane viset? Cožpak tím, že ti paprika rozvázal sukni a střevíce zul filistr, sis život zachránila? Co totiž –         ani ne drtný došek, zatímco předtím objímalas libanonský cedr, jedle se skláněla k tvému mechu, jelen pil z černé tůňky, medový pstruh elektrizován projížděl tvými propustmi, hltal vláhu,         až posléze, znaven, slastně spočinul         v zelených plynulinách zmírajících řas... Ubohá Lori! paňmaminko, tam, kde mu šlo o zlidštění krápníkových jeskyň, matrono! zatímco ten nájezdník         plamenometem veršů řešit chtěl                 rovnice časoprostoru... (Rozpleť si vlasy, 1961)

	ARCHANDĚL GABRIEL STOJÍ U PÍPY A TOČÍ. Archanděl Michael roznáší a ve tři odpoledne zavolá mocným hlasem: Es ist angerichtet! Všechno vypadne, jen Bůh, ten z hořícího keře, starý rockefellerovský kretén, odebéře se k tabuli. Ták prosím, vece Gabriel, tady bychom měli jedno pivínko, jeden Osvětim, jeden Kábul, jednu konkistu, ráčíte konkistu více propéci? A tady bychme měli jedno stvořeníčko, to vaše. A Bůh žere a žere. Žere lidi, s oblibou ale děti, tak pět set holoubat k večeři. Zapíjí krví. A šmakuje mu. Jeho apetit je k nevyblití – ale my, my v tom máme žít... 24. III. 1987
	DLOUHATÝ PŘÍZRAK STÁL NA VRCHOLU MILEŠOVKY a s kšiltem rukou čepice, oslněn roztopenými topasy, díval se do krajiny. Pro ten zkomírající, o to prudší jas sotva rozeznával Kokořín a Bezděz. Za ním stál Caspar David se štaflemi a s rozvážnou horečkou doprovázel báseň barvami, kladenými na plátno jak kladem ruce na ramena mladé rozpačité ženy, docela poprvé v zázraku... Přízrak dlouze, rozvážně a slabikovaně proklínal, proklínal a neslzel... Dusil se kletbami, zničené sochy drolily Pozdě... On se k němu zezadu přiblížil a oslovil ho: bratře, můj bratře, ale vždyť ten tvůj zázrak se dočkal ode tvojí smrti tak sto dvaceti vydání! Založils nejen poesii, ale i tuhle zemi! Přízrak se ráčil otočit: na to se ti vyfláknu, drzante, na to se vám všem vyseru – měli jste za života, za života, právě jak s Němcovou a chudákem Nerudou! A pak jim vydáváte spisy na koni? Jste banda všiváků, světnička v Litoměřicích, hrobeček na Slavíně, kytky na hrobě? Přece víš, co sami říkáte: květiny na hrobě jsou na hovno... máchnul rukou – a zmizel... 24. III. 1987
	KTERÝ JEDINÝ JEŠTĚ JE S TO, TĚ OSLOVIT, bez pozadma podlosti, který ještě jediný je s to položit ti otázku po zdraví a štěstí – jenže ty, jaksezdá, to nechápeš, už tak jsi uvyklý lži a blbárnám a zahubíš duši ještě před tělem provazu        a přízrakem tablet... Má vina to není, prohlásil jsem pětsetkrát a zamočil a zalepil to krví, jak listinu        o volbě krále Jiříka z Poděbrad. Jak to? Vždyť jsi z téže látky, téhož nepochopení, téhož nedorozumění, ano, z téhož nedorozumění z neschopnosti pochopit... Ale což celé to lidstvo, lidstva přečetná, byla jen holou lbí? Kéž by se vrátil mýtus kladiv, kéž by egyptský bůh        codenně vracel se bárkou, kéž Íkaros a Daidalós ovívali nás společně křídly a my letěli – a my letěli s nimi k bohům, třeba i proti nim... 29. VII. 1987 (Obrať koně!, 1987e, 1992)

JESTLIŽE JSEM POROZUMĚL ELIU CANETTIMU a jeho proslovu o úloze básníka, pozdně a úplně potvrzuji jeho vývody: nebýt oslavovatelem, ale uchovatelem, vážit si tradice zasuté technikálním šutrem,           jak krtek vyhrabávat námi zničená podání, učit lidi mluvit, učit je rozpomínání a srát na slávu jak na placatý kámen. – 25. VI. 1993 (Tresty, 1994)

/ / / ... Vzdávám se řeči, a tedy toho jediného, co máme vyjma svého těla a mozku, vzdávám se řeči jako čehosi nedochůdného,       co nedokáže vyjádřit nic, anebo spravedlivěji, co dokáže vyjádřit leccos, ale nic podstatného, před tím zmlkám, ustupuji do pozadí       jako poražený. (úryvek) (Jedna loď (Laura Blair), 1994)

OKNO! PORÁNU OTEVŘENÉ OKNO na Malostranském náměstí. Co se děje za ním? Vyvzdušují snad zatuchlý prostor? Anebo tam právě proběhlo milování – neboť mžikově jsem zahlédl pokojem proběhnout košilatou postavu, ana si přidržuje účes. Začal jsem okno pozorovat, ale marně, nespatřil jsem už nic. Pochopil jsem, že jsem starý muž, odešel jsem a šel se opít, jen tak donapola, s ohledem na své nezádržně spadající tkáně. Starý muž pod otevřeným oknem – tak by mohl začít špatný román, který už jistě někdo píše. 29. I. 1995

KDE BYL V TÉ CHVÍLI BŮH – proč nezasáhl? Lze ovšem namítnout, že zasahovat nemínil, on který má na starosti celý vesmír... Nechápu... Čeho se mohu nadít já, člověk bez velikých zásluh, čím se vykázat? Chci ke Kristu, ne k tam tomu. 20. IX. 1996 (Verše starého muže, 1992-98, 1998)

ČECHY Čechy! Nikdy k nim nemělo dojít, a to od knížete Václava, který místo aby vládl, pěstoval vinnou révu pro mešní účely, což mne sere nejvíc. Po právu byl zavražděn vlastním bráchou, který chtěl vládnout. A právě tohoto modliče učinili obyvatelé té země svým patronem. Země Přemyslovců, svévolných grázlů, pro něž genocida znamenala zvrácení ožralého těla do lenošky a novou holbu! Holbu sem! Země genocidálního vraha Jana Žižky, země jediného vladaře slušného, Jiříka z Poděbrad, na něhož ovšem nikdo nic nedal. Země Panské jednoty a Sirotků, těch předvoditelů Čechů dnešních, země pyskatých Habsburků, země nekonečných kolaborací a sledů podesranosti, země Ády Fýry knírka knírka knírečka a kolaborace Čechů s jeho pochopy, země Trafouše a písniček Koupím ti korkáče, píčo – země Ben Ešedy a jeho jezevčíkovitého odjezdu do Moskvy, toho vola, který tuto zemi chtěl míti mostem mezi Západem a Východem, leda hovno, lávkou přes Botič, země Saši Tupčeka a Černíka kominíka, země opakovaného zrádce národa, generála Ludvíka Svobody, je u Boha, za co toho generála dostal, když vynikal jen luštěním křížovek, a špice této země – nepředstavitelná kolaborace Čecháčků s normalizací, uvozené článkem Rudého práva Slovo do vlastních řad, kryptobolševické prase Jan Werich podepisuje v aule Národního divadla Antichartu. Zem, která vyvražďovala tradičně své nejlepší lidi, zavraždili kardinála Trochtu, co má bejt, zavraždili Jana Patočku, a má bejt, zem, která má z ostudy kabát, která se nemůže ničím a neříkám nikým vykázat a kterou nebere nikdo vážně, leda co Zambezi, Súdán anebo Tolwu, země skrytých hladomorů, země Jaroslavů Seifertů, kteří dostanou Nobelovu cenu, ačkoli v životě nic nenapsali. Je to k posrání, ale jen se neposrat. JE TO K POSRÁNÍ, ALE JEN SE NEPOSRAT! (Češi pod Huascaránem, 1998)

/ / / Přehlížím-li oblouk, který dal démon opsat mé bytůstce od nevinného kluka do klnoucího starce, přehlížím-li šar ženských, těch bestií a mužů podlců, přehlížím-li Kalvárii své nezemě, kde jsem se narodil a kde jsem potkal plno zavražděných světců, a připočtu-li nevysvětlitelné, přísavku poesie, jíž jsem zůstal neúchylně věren a proto mne nikdy neopustila, přehlížím-li ten okamih od prázdnoty do plnosti k neunešení, neubráním se konstatovat, že to bylo a dosud je absurdní a nespravedlivé dobrodružství, hra kočky s myší překlenutá vesmírem, že to bylo hnusné, ale místy i prozářené dobrodružství, ano dobrodružství plavčíka Ivana k admirálu Divišovi, a slyším plivat osud: Diviš, prdel si vyliž! 8. prosince 1998

/ / / Skutečnosti – jsi jak loupaná lístková slída, a to pracuju nejjemnějším chirurgickým skalpelem. Lamely odletují nikam, tj. k Bohu. Domníval jsem se, že jsem byl vyslán na svět, abych tě rozdrtil jediným úderem absolutní básně – ale ono se to nepovedlo. 7. dubna 1999 (Poslední básně, 2003)