Jaroslav Durych


ALMUŽNA

   ...
   Zboží bylo dobré, dívčin vkus také. Se zárodkem radostného úsměvu kývl hlavou a dívka zavinovala vázanku do papíru. Byla při práci, ve svém živlu; jeho práce začínala až za hodinu. Tu ucítil bolest lidské viny, když se ptal, co to stojí.
   Dívka se usmála a řekla:
   „Nic.“
   Oči se jí zaskvěly, když je sklopila.
   – – – – –
   Nic.
   To slovo bylo to jediné. Vynikalo znamenitou krátkostí. Bylo proneseno dosti rychle a jen tak zřetelně, aby mu rozuměl. Nebylo provázeno žádným posunkem ani zachvěním hlasu. Byla to jedna z nejkratších a nejkrásnějších písní, jakou možno zazpívati v řeči lidské. Bylo to slovo rozhodné, dobře uvážené a jeho smysl se nedal měniti. Nebylo také možno provázeti tento projev dokonalé prostoty jinými slovy. Bylo třeba odejíti.
   ...

(fragment)

(Tři dukáty, 1919)


VĚŽE

(...) Věz, pošetilče, že hledám podoby věcí, kterých tu dosud není, z přítomnosti těch, které tu již jsou, že slídím po myšlenkách a tkám je jako pavouk, jenž pozorně vyhledává závěsů, poněvadž věci, které budou, jsou krásnější než ty, které jsou, neboť ubíhají do věčnosti, a přece zase již jsou obsaženy v tom, co jest zde. (...)

(fragment)


SETKÁNÍ

   ...
   „A stane-li se to, na čem nejvíce záleží, směšným zároveň s vámi, nermuťte se proto, ale tím více se snažte, abyste smích světa upoutala jen na sebe!“
   „Budu směšna! Slibuji vám to.“
   ...

(fragment)

(Cestou domů, 1919)

@

Vrh křídel
antologie české poezie
TOPlist TOPlist