... Zboží bylo dobré, dívčin vkus také. Se zárodkem radostného úsměvu kývl hlavou a dívka zavinovala vázanku do papíru. Byla při práci, ve svém živlu; jeho práce začínala až za hodinu. Tu ucítil bolest lidské viny, když se ptal, co to stojí. Dívka se usmála a řekla: „Nic.“ Oči se jí zaskvěly, když je sklopila. Nic. To slovo bylo to jediné. Vynikalo znamenitou krátkostí. Bylo proneseno dosti rychle a jen tak zřetelně, aby mu rozuměl. Nebylo provázeno žádným posunkem ani zachvěním hlasu. Byla to jedna z nejkratších a nejkrásnějších písní, jakou možno zazpívati v řeči lidské. Bylo to slovo rozhodné, dobře uvážené a jeho smysl se nedal měniti. Nebylo také možno provázeti tento projev dokonalé prostoty jinými slovy. Bylo třeba odejíti. ... (fragment) (Tři dukáty, 1919) |
(...) Věz, pošetilče, že hledám podoby věcí, kterých tu dosud není, z přítomnosti těch, které tu již jsou, že slídím po myšlenkách a tkám je jako pavouk, jenž pozorně vyhledává závěsů, poněvadž věci, které budou, jsou krásnější než ty, které jsou, neboť ubíhají do věčnosti, a přece zase již jsou obsaženy v tom, co jest zde. (...) (fragment) | |
... „A stane-li se to, na čem nejvíce záleží, směšným zároveň s vámi, nermuťte se proto, ale tím více se snažte, abyste smích světa upoutala jen na sebe!“ „Budu směšna! Slibuji vám to.“ ... (fragment) (Cestou domů, 1919) |
@