|
MOJE MAMINKA
2/
Kdy jsem byla nejvíc opuštěná a sama?
Mockrát.
Ale tenkrát, to jsem se rozplakala
na silnici,
když praskl ten ráfek.
Večer na krku, nikde nikdo
a k nám na Samotín ještě tři hodiny
a s plnou fůrou pařezů
a polními cestami...
Kvetly tam slunečnice,
nebo už odkvítaly?
Hlavu jsem přitulila k tváři
náruční krávy,
co si teď počneme, Mazlo?
Zpocené chlupy studily,
myslela jsem, že se zabiju.
Anežka ještě nechodí do školy,
ty dvě slunečnice
bych měla vzít mamince na hrob,
tančila jsem já vůbec někdy?
Tatínek ani Francek nepíšou,
aby tak padli,
Ládík a Lojzina šli teprv do učení,
v sobotu přijedou, musíš mu vyprat.
Na všechno sama. Kdy jenom vyberou
brambory?
Pokoušela jsem se kamenem
natlouct ráf zpátky,
krávy trhly, vysypaly se loukotě,
Bože, slituj se,
ve fůře zapraštělo, ale náprava vydržela.
Tahala jsem z příkopu zakutálený pařez
a vlaštovky na drátech bědovaly se mnou.
Byl tichý sluneční podzim
plný jeřabin.
Ale všude se najdou dobrý lidi.
Ještě před půlnocí jsem byla doma.
Anežka celá uplakaná
spala u stolu. Potmě,
ještě nedosáhla na lampu.
Chtělo se mi zpívat.
|
