JESEŇ V DUŠI Když máje květy honosí se země, a z temna lesa jarní ódy znějí, tvor všelik s novým nadšením a láskou kdy žít se chystá, tu mi nejbolněji. Vždyť hlouběji se opuštěnost cítí, kdy šumný rej kol svěžím krůčkem kluše, stín černější čím světlo jasnější je, a na jaře je pustším – podzim duše.
	BOLEHLAV Mně veselo, tak divoce, já počítám ty svoje muky, teď vzroste-li mi, zašlápnu květ v lesním míru mezi buky. Teď na smrt by mne vyděsil, kdo věstil by mi šťastné žití, mně hudbou temných myšlének se šílené zdá vlnobití! Já s třeštícíma zrakoma pryč prchám z kruhu tiché slasti, však s úsměvem bych rozmarným se uvrhnula do propasti.
	PRÁZDNO VŮKOL – TEMNO NADE MNOU Já bojím, lekám se, mé nitro šírá pláň, již slunko neozáří a půlnoc neztemní; je věčně šedivá, jen mlhám se tam daří. A jednotvárný zvuk, jenž zpíná k zoufalství vědomí uděšené, zní táhle, bez změny bytostí nešťastnou, nad níž se temno klene. –
	BLUDICE Ó, divá bolesti! já ztrácím vůdčích stop – má duše jak kdy mizí; – noc vonná kolem mne, a všechna rozkoš z ní, i hvězdy mně už cizy! – Tak prázdno – bože můj! a nikde vřelosti, jen chlad, neb úsměv z ledu, že v bolu zoufalém já vším – vším pohrdám, i – sebou ku posledu. – (Immortelly, 1879)

	/ / / Pojď, potěšíš se u pohledu k výším, kdos vyprávěl, že skutečně se stává, že v luně David na svou harfu hrává, buď jakkoli, však já tu harfu slyším – – –
	/ / / Tma je... Úzkost hrdlo svírá, mozek třeští v dusnu tom – divým chvatem mrak se blíží, v něm se skrývá blesk a hrom – Rozsvítí se, zaburácí – – Bůh nás milosrdně suď! Dovolíš-li – trhám šaty, bij, ó blesku, zde má hruď! asi 1900
	/ / / Noc černá... v dáli vyje pes... snad vidí kohosi... mně divno, duši jímá děs – zda nebe uprosí? Mám rozloučit se – s někým – již – ne, probůh, ještě ne! Spíš nad mým lůžkem vztyč se kříž, jejž břečťan překlene – Žel! pozemské mám myšlénky, ty schvátí všední kal! A na růžové lupénky jak rez by napadal – Ó, hrůzou ztrácím smysly dnes; než květ se zarosí, co bude? v dáli vyje pes, snad vidí kohosi – – – – 1909
	/ / / Podivná touha, divoká, mocná proniká srdcem mým, jak hledí měsíc větvemi stromů zářivým okem svým. Ztiš se jen, touho, jak letní bouře, skutečnost pal tvůj uhasí, v zániku tůně stáhne tě osud jak vodník oběť za vlasy. 11. října 1909 (Zraněný pták, 1978)