MOUDROST Pravdy ty staré jak víno které stáčel Noe jsou dopity kde najít nové Gordický uzel vrásek přesekni jedním sekem bez otázek smíchem Nač Proč Ropucha na prameni zab a shoď bez truchlení Neumírat smrtí životem umřít za smrt i rak se stydí hleď všeho užít Evropa slehne do kouta noste jí sny z úst jí padají růže a karabiny
	BABÍ LÉTO Noc reklamní prospekt prázdnoty text hvězd zbytečná interpunkce naší planety jež v prázdnu točí se jak ty kol osy své bědná kostnice Babí léto ústa opřádá nemluv toť vlasy děda Vševěda plíživou pravdu zániku jíž se vyhýbáš na podzim poznat máš (Sépie, 1927)

	ZE DNA Štyrskému S horoucí falší miluji tento svět bohem rozsvícený ďáblem znečištěný s hněvivou láskou miluji tento svět Dno hladomorny plné havěti z jejíhož dna i ve dne vidíš vše co v snách se bojíš viděti V průvanu tmy mezi narozením a smrtí stydna pod hřbitovním vápnem měsíčním trháš zlaté tkanice rozbřesků co škrtí Pak lítost jež k ničemu zde se již neupíná jen nad posledním kuřátkem v Plejádách je ti do pláče co pípá nejsouc mezi svýma Proč kohoutíš se srdce mé písek hvězd slzy všech vysuší do chladných růží na tvář padneme
	KOHOUT PLAŠÍ SMRT Vladimíru Průšovi Noc stoupá do hlavy a vrávorám smysly neznámými zvídám chtivě bojácný dech vzpurně polykám Na čelo anděl pravou nohu klade hladně lámu chleba vzpomínek zamyšlený stín se za mnou krade Tajná hnutí krve žárlivě si střežím vylekaný pták mi náhle hlavu stíná mezi červy ledovými ležím Van smrti se lísá kolem čela kohout hvězdy zobe zpívá smrt se vyplašila
	VEČER NA VESNICI Mizí sličný tah ptáků nad zvonicemi ovsů bosé dítko na strništi teskní do dálky do pěkných truhliček jeho očí padá nebe Za večernicí obrací tvář zpěváček opřena o jeho obočí hvězda tiše sestupuje v průvodu krví opentlených beránků Děvče prchá plaše z vrátek za humna srdce zvonů utišují klekánice tupě mlčí piják u vína Ticho po všem zůstává konec času zjevuje se v hodinách tváře spících opatrně ruší hniloba (Kohout plaší smrt, 1930)

LÉTA Oblohy zvrstvené a roky přešlé v dál dny láskou zvichřené vás jsem se nenadál Teď stojím zmaten v nich v přepychu podivném snů dávno ztracených v mlčení pochybném Bojím se abych nenašel ta slova co vše zabila jak jsem se s nimi vynášel a jak se láska trápila (Tvář, 1931)

OSUD Nespí-li dosud dlaně tvé pro poslední mé sevření dnes sepni je jak za mrtvé nad nimiž anděl kamení Jen jiné postavení hvězd ve výškách černé vznešenosti nám dalo jinam kvést do mrazů konečnosti Sepni své ruce a pros za nás ať noc dětí je nám dána když sám si stýská každý z nás a láska pláče nerozdána (Tiše, 1932)

	K. H. M. Svit hvězdy umřelé jsem pil v zemi nepřejícné přibité mé zemi znak jména NIC jen jinak obroubil nití mi danou sudicemi Olovem KDE a CO opánky podbité za tebou bloudil mrtvý perutníku teď do hvězd zviklaných do celé hrůzy té sršící věnec zajíkavých díků V truchlivišti dlouhé noci tvé v zemi přibité v té nepřejícné zemi sníš kníže rodné řeči žárlivé žal lhoucí pod růžemi Sto stínů prošlo Jarmiliným stínem a nové lásky hrají na tvé kosti jen po požáru jiném zhynem a jinak vejdem do věčnosti Beze psí úzkosti v rachání karabin pohrobci tví tvou dávnou touhou vzplanou ať zavoní až k nim poslední země blín pod zemi krásnou pod zem milovanou
	LIST List nevymyslil podobu si tu když uschlý leží v trávě sklopen jak oči soch vzrušené bezejmenně Tys strome viník žádostivostí tvou byl k pádu postrčen a kroužil zjeveně matka vlastní síla míznatá zaštítila jiné Zemí nepřitisknut co chce tak záhy před dřímotou prstí i zatajovanému štkání kořenů potřebný není Ještě a ještě k prostorům Úlitbo Zvroucnělý vítr plodivě zmítá jím a malé smrti jeho přibývá
	PODZIM Jak peníz tiše položený slepci jsi tu můj podzime jak peníz tiše položený slepci jste tady vy dny mé Ty krásná větrnosti čistá mi v dýmu natí dětství vracíš zpět a zase žádostiv se vracím v stará místa svou lásku povědět Chudobě tvé a lidské bídě že navždy jsem jen s ní podzime ve své tesklivině jen na mne dolehni a vyplať kovy listí svého mě ze dnů odraných a zbav mě všeho bázlivého bych jiné v sebe vdých Jak peníz tiše položený slepci jsi tu můj podzime jak peníz tiše položený slepci jste tady vy dny mé (Dokořán, 1936)

	POUČENÍ SYNOVSKÉ Když probudí se hlína je to myš Je-li sklu zima zaroste větvičkama Ryba je hastrmaní lžička Víš A slza Slza je voda co je sama
	PŘÁNÍ Ne já bych nerad umíral na lůžku při svíci a aby u mne někdo stál smutný a plačící Já ležet bych chtěl v lopuchách co velkým listem svým by zakryly můj pyšný strach budu-li zbabělým (Ladění, 1942)

A CO BÁSNÍK Ani k donošení ani k uhlídání to není Hledaje příkaz sluchu nehledám a dech nabíraje dech jen nabírám Zaviním jak tak neštěstí a jak tak radost zaviním tím co si myslím tím v co teď doufám tím s čím si zahrávám až to tam jednou dolehne Jen co to tam dolehne Nějaká žena ruce zalomí zapláče děvčátko uraženě nějaký chlapec co neví obejme muž prchle zakleje Co zvedám zaviní čísi pád co upouštím bude mi vzlétnutím Já nejsem už pro zrádné Ozvěny Já pro Hlas jsem pro uši neucpané pro zrcadla oblýskaných loktů ne pro fraky Zatím co tamtěm poskakují ohryzky myslet musím na jablko na velikost obav spíš než na malost jistot ... Chci být i kýmsi čten a pochválen na světlou památku až svedu sám sebe psát vytržen z Poesie nešťastně šťasten (úryvek) (A co?, 1957)