TOUHA Josefu Palivcovi Pod smíchem půlnoci, jež rosou klenotů přítomnost svoji podvádí, mé nitro žíznivé, leč prosté závitů, zasvěcujíc mne v smutek, dí: Na šípu letícím žádalas, aby rozvíjel tvou touhu, zkušenosti mladá – a byl to on, jenž o vítězství pěl a zabil potřebného hada! Teď jak sval porcelánu nehybná a němá, zatímco nevraživě patříš na svůj luk, jen o vítr měj péči sluchu tvého téma – a potom plač, plač! Přísný nářek věří na souzvuk.
	SMRT UMÍRAJÍCÍHO NA SADĚ Mlčím vás, jabloně! A vítr očí vzdouvá plachty mých víček v starost o dva sněhy, před jejichž bělostí pohled mé krve couvá, zapřen do rány něhy. Ležím kříž odříkání. Umřít! A přec tu je zachvění údivu, jež vlní dech můj sem. Podobně dar se ještě pohybuje na citu přijatém. V radostném smíření, že země všemu předcházela, bys křídla obhájil, můj dech se zvedá teď, můj rod. Mlčící jabloně! slovo jablka ústa má by chtěla – k vám z lože sestupuji, přicházím – – A přece od.
	CHORÁ LÁSKA Na kovadlině vody, tkvěním znaven již, kuje si oblak v krok sandály přesvětlé. Ó jaro v kladivu! Ale až v červnu zříš lekníny, jiskry odlétlé. A ještě odněkud ten rozmach kladiva dopadá v srdce tvé a mé. Snad vzejde květ, jejž jiskra rodívá, kdy ale, nevíme. Na kovadlině vody, tkvěním znaven již, kuje si oblak v krok sandály přesvětlé. Ó jaro v kladivu! Ale už v červnu zříš lekníny, jiskry odlétlé. (Vanutí, 1932)

	SLAVNOST Samoten, sám a do váh víček hozen, znej vážit pohled bolesti, jenž zchmurněl by ti zítra, bys rukou procitnutí vložil čirý hrozen na talíř jitra. Sešit a orsej, broušený vliv číše, věnec a šíp: pro všechny melodie znej skládat do fontány, která v hudbu píše přítomnost krásné šíje. Znej sklenout vzduch, v němž jasně by zněl smích, zažehnout krb a... vzdálit se! Neboť jsou panny, jež zde by minuly. Kdož ví, neschází-li nám ve vztazích k hvězdám či k milence jen odstup svrchovaný, abychom splynuli.
	NĚKDY – Když velký hořký hlas sluch výčitkami hostí a z prázdnoty nás viní – trvejme v zahálce! Snad víno budoucnosti, plno příprav, pohár si z nás činí. Když velký plný jas z přebytku viní nás a schází jen malý stín, trhlina do děje – veďme neopatrný náraz v křehkost vnitřní vázy tak bezvadné, že kaz jí prospěje!
	PODNEBESÍ Ó ptáci krajností, kéž také mé rty zvete, jak mají temnět před bohy, když vpodvečer opravujete výslovnost oblohy. Ó kruhy holubů, průsvitné kruhy vodní nad městem, které tone, kéž výšku v leknín dosněžit mne učíváte po dni pro noci vonné. Jeřábi, ach, plující ve větách blankytu, jenž se loučí těžkým stylem na stránce stinné, vás uchvacuje osud naprostý: buď čistý tah jste, nebo spočinutí! – Ale člověk jde svým dílem, jde? Ano i ne. (Oblouk, 1934)

KDO VÍ... Prázdno, zdobící každý pokyn svůj jen tresty, jichž krutost přechází i do únavy z obrany, stahuje kůži bídovému světlu, aby natlačilo otisk lví hlavy v sněhu do brány. Polárka sklonu k zásvětí přivírá v pusté cesty pohyb svržený v kámen. Kdo ví, kdo z mrtvých vmete jej sem ke mně, má-li jeho dílo fičeti krabatě vytlučenými slovy. (Kameni, přicházíš..., 1937)

BYLO UŽ POZDĚ Ponurý den na krabatině, zdrhované v upadání neviditelnou propastí. „A co je sudba v naší vůli?“ ptal se hlídač, který si znepřátelil noc. „Proč ještě žít?“ ptal se sebevrah. „Proč znovu žít?“ ptal se právě zemřelý. Bylo už pozdě, když přišla žena a ptala se: „Kdo z vás může říci: Nenarodíš-li se, narodím se sám?“ (Bolest, 1965)

KDYŽ ODCHÁZELI Vášeň, zvědavá na sebe, a tedy na smrt až do krvesmilství... A proč by tedy ti dva dbali, že sníh, roztálý tam, kde se milovali, bude chybět jarní setbě? A že když odcházeli, svítila jim k tomu vrata otevřená do zapálené stodoly?

A ZNOVU VÁM – KARLE HYNKU MÁCHO! I Jak málo o něm víme... Proto snad, že byl příliš blízký, abychom se vzdálili? A že se stále obnovoval, aniž se měnil? Že jeho skryté pohnutky jsme měli za netrvalé a jen náhodné šílenství? Říkával, že je třeba omezit svobodu žalářních zdí, neboť začínají být už všude. A my jsme myslili, že ve výhodě je, když – od dětství už ve vězení – směl sám za sebou zavřít dveře a klíče potom hodit oknem katovi... (Na sotnách, 1967)

FANTÓMY Láska: i když jde o sebevětší bezprostřednost, je to vždycky jenom přiblížení... Milenci: co všechno se vejde mezi ně, až i sama mluva si je pouze představuje z podob do podob, jež se sobě zdají... Jsme v podsvětí a nevíme proč, které samo o sobě nic nechce... (Asklépiovi kohouta, 1970)