VĚTRNÁ TVÁŘ Břízy stojí prosluněné pohybují se v masách sem a tam chlapci procházejí mezi nimi kývají listnatými údy jak hlouček tančících někteří tiše zpívají mezi kterými hledá ji nacházejí v trávě houby lhostejno jaké ona se směje pod žlutým světlem lampy pokryté mušinci vůbec si nevzpomínají že jsou také jedovaté pozoruje ji přitisknut na sklo zaprášeného okna všechny jsou krásné cítí všepřemáhající mučivý cit oni mají na ně nepřekonatelnou zvrácenou chuť nechce aby s někým tančila hází do okna kámen jeden z nich v chůzi onanuje utíká do noci a pak leží ve vůni slámy a hvězd druzí dělají že nic nevidí a již v polospánku slyší hlasy a vidí světla hledajících otáčejí hlavu ale stromy dál divoce šumí odvrací zarputile svou dávnou tvář když přistupuje ona obracejí svá mohutná těla tam i sem noc je bez konce i s popředím okna s pelargoniemi zaplavena tokem větrné řeky a šíří pubertální pach až k dalekým větrolamům vršících se let (Svět proměn, výbor 1965-70, 1994)

/ / / Už dlouho jsem neviděl hrdličku, která sedí za úsvitu na větvi a sladce cukruje; ještě ji uvidím: slétne mi na ruku a zaškrcena vlastním páskem spadne na zem, spolu s vycházejícím sluncem zahřmí a vzlétne jak meteorit s jadernou hlavicí; pak dívka, která vidí vše, něžně zajektá cukernatými zuby a s úsměvem stiskne kosti mých prstů, jejich drobné články se rozsypou, přetržený náhrdelník; přesto mlčky zavolám, zakřičím: – Štěstí! Já nenapravitelný bloud... (Blížíme se ohni, 1988)

JAKÝM HLASEM Usedlas mi na rameno, ptal jsem se tě, jakým hlasem zpíváš. Zakrákalas krásným vraním hlasem píseň o radosti – a já ti podlehl, vždy podlehnu melancholii. Usedlas mi na druhé rameno, ptal jsem se tě, jakým hlasem proklínáš. Zazpívalas křivou flétnou píseň o pádu do propasti – a já ti uvěřil, vždycky věřím kráse. Usedlas mi na vztaženou ruku, ptal jsem se tě, jakým hlasem chválíš. Tys mně stříkla mlčenlivou slinu s červem do očí – a já se ti vzepřel, vždy mě volá do života     pomyšlení na smrt. (Gordická hlava, 1989)

VODA ZBARVENÁ BÍLE Vodní rostliny v kaolinovém roztoku hladí hadím tichem, panuje mlžná tma. Co je ve mně kolébáno? Nemohu říct, že vnitřnosti: jedná se o duši. Nepřítomnost pobřeží je blahodárná, i když vím, že nepřítomné existuje: blízko za mlhou bučí drzé sirény vlaků. Zůstat, zůstat, už se nenavrátit, na zemi i mramoroví bozi dávno propadli hrdlem. Bílý býk neslyšně dusá prostor jezera.

DEŠTIVO Na střeše starého podkroví šumí déšť, míhají se černé blesky švábů, kostěné náramky chřestí na kávových údech, had kalné řeky rozvíjí meandry v poušti, pomyšlení na smrt se omamně vtírá. Všecky figury na šachovnici jsou černé, jsem v bezmocném patu. Cestou jsem přišel o sladká jablka, o klece s ptáčky zpěváčky, o krásné hry. Ukrývám se pod střechy laskavých tváří a mám právo nedoufat, dokud mi z vnitřností nebude vyrvána žluč. (Hra o smysl, 1990)

PROMÉTHEUS Jsou denně dorůstající Prométheova játra stále táž Prométheova játra? A kdo jim dává dorůstat? Je orel denně přilétající pohnutým ovzduším stále týž orel? To je vedlejší – ale teď víme, kdo ho posílá! Orel přilétá, dopadá na Prométheův bok, Prométheus se bortí, jeho tělo nabývá hran a ploch, jeho vytesaná brada se pozdvihuje vzhůru, řetězy řinčí – a nebesa jsou spokojena? A nebesa jsou spokojena! (Nevyhnutelnosti, 1996)