OVČÍN I Na chvíli zmlkněte, rýmy, jak zdušených polibků znění v noci, když k ránu se dní. Chci slyšet, co mluví ten hlas z hrobu mladosti mé o tom, co bylo a není, z tichého kvílení noci, v níž sladce má minulost spí. Nechci už slyšeti zvuky a nechci viděti tvary, hluchý a slep chci chutnat vidmo pradávných dní, jemným jak závojem krve, dědictví rodu to mého, zářilas mladosti má a tměl jsi se soumraku můj. Oklikou do tebe vpluji, zlatý můj přístave dětství, až z náruče smrti se smeknu v tvůj měkký a rozkošný klín. Ještě však kotví loď stínů. A starou slunečnou cestou letí vzpomínky mé jako poštovní holubi zpět. Známá to cesta a směr. A vítr příznivý vane, nesa je v náručí své až tam, kde domov je můj, ovčínu mechový kryt, dům rodný, a u studně s táhlem holubník, bičován křídly jak vánice větrný mlýn. Na chvíli zmlkněte, rýmy! Chci slyšeti rytmus věcí, jež byly a nejsou, a budou, aby nebyly zas, poklus to paznehtů ovčích, jenž úhorem bublá a duní, vypráhlé minulosti mé zdvihaje vůni a prach.

NOČNÍ NÁVŠTĚVA Sedni, zvala mě lavice před rodným domem, olysalá jako starý hlídací pes. Plísní jí mokvaly jizvy na dřevě javorovém a usýchající krví rozlézající se rez. Vítej, vzdychlo v ní srdce dětským nožíkem vryté. A na okno suchá haluz: Vstávejte, vy tam, co spíte, máme tu hosta dnes. Synu! vyšli dva stíny a k třetímu sedli. Hynu! čtvrtý se plíží a těžce usedá k třem. A pátý, jak mrtví kdyby se z hřbitova zvedli, se potácí tmou: Už dávno zhynula jsem. A šestý s úsměvem zlým: Snad ještě jsem živa. A sedmý usedá mlčky a jenom se dívá a dívá, jak starý hlídací pes. Jsme všichni, hovoří stíny ve stínu rodného domu. A po cestě ubledlá tvář dí ze tmy: já jsem tu též. Synu, praví dva první, jak dávno je tomu! A třetí, dýchaje těžce; co tady, bratře, chceš? Odejdi, musím jít spat, pátý tichounce šeptá. A šestý: snad, sestřičko, spíš. A sedmý se dívá a neptá a do ticha zoufale vyje probouzející se ves. Půjdu, řekl jsem do tmy a s lavice jsem se zvedl, ze sedmi besedníků ten bdící u staré zdi. Synu, zachvěl se první a druhý vzdychl a zbledl a třetí potřásl hlavou: Buď s Bohem, bratře a jdi. A čtvrtý: Jsem mrtva a spím. Proč nepřišel jsi k nám dříve? A pátý s úsměvem zlým: Snad proto, že byly jsme živé. A sedmý se dívá a dívá, jak východ se červánky rdí, ni pohled, ni slůvko, ni hles. S Bohem, stráži, jež dědictví neumíš stříci. S Bohem, lavice věrná ve stínu nevěrné zdi. Zapomenu tě, lásko, jež neumíš „zůstaň“ říci, zapomenu tě, lásko, jež dovedeš říci „jdi“! Zapomenu vás všecky v rozbřesku již se dnícím, jako když stanice mizí v temnotách odjíždějícím. Ale nikdy a nikdy, jak proklet prokletím vědmy, nezapomenu, žes mlčel, ty tichý stíne, ty sedmý, mlčením rozžírajícím staré srdce jak rez. (Ovčín, 1937)

LETNÍ VEČER Zní večerem kosy a zvonce vracejících se stád, vlahého předvoje noci, jež vtrhla do údolí, a v azurový zrak chrp třpyt kříšťálový už pad, jak večerní rosa mží v tvář usínajících polí. V znavená ostří kos a srpů kladiva bijí ve stínu zahrad a sadů a vychládajících stěn a monotonní to znění má v písně tvé melodii kosíře kovový hlas, který ostří se pro novou žeň. Srdce mé, bij a bij v ten podvečer, který se stmívá, o závod s bušením kladiv, jež křísí, co otupil den, pro píseň poslední kuj slova jasnozřivá, ať stříbrným ostřím jiskří zas do tmy omládlý sen. V podvečer, který se stmívá, hospodář vytepává vylámaných svých kos a srpů umdlený břit, zbrocený smrtelným potem, jímž perlí se požatá tráva, a v magickém zrcadle jeho mdle třpytí se měsíce svit. Srdce mé, bij a bij, ať kovadlina ta zvoní do noci, která se stmívá a která se nerozední. Ne pro žně ten starý kov zní. Tvář, která se znavena kloní nad kosou zářící, svůj obraz chce viděti v ní. (Lyrická dramata, 1937)

ZAVOLEJ Bolesti, věz, i hřbitov odpovídá, i jména hrobů mluví za němé. Ozvěna jména ztraceného vydá svědectví lásce ztracené. Zavolej jméno, které neporaní, jako by na psa volalas, ozvěna snad ti vrátí z druhé strany domova sladký hlas. Z našeho dvora kohoutí kokrhání zní jako dříve přes ten černý les a v odpověď, která snad neporaní, zaštěká pes, náš Cikán, věrný pes. Zavolej jméno, jméno čehokoli tam na té straně, psa neb člověka, míň rána krvácí, míň bolest bolí, když věrnost štěká, z dálky, z daleka. (Hromnice hoří, 1939)

DOSUD JEN DOUTNÁŠ Dosud jen doutnáš ve mně jako stoh v půlnočním kraji. Černá jsou pole kol, černé jsou lesy. Dosud jen doutnáš a hořeti bys moh' plameny, které plápolají. Ale ty doutnáš a hojnosti tvé roh dosud jen děsí. Dosud jen čekám jako na požár prohnilé stavení. Do noci dým tvůj k domu mému vane. Dosud jsi zmaru znamení, a mohl jsi být světlo mé, můj Pane, slunce mých jar. Ale jdeš pozdě, plameni. Jsem stár. Ještě snad žár tvůj spálí sýpky krov a suchý sad se vznítí. Ale zdem kamenným, tvrdosti mé, se vyhne. Když po plameni žízní troud mých slov, já křesadlo se stydím přiložiti, že nevzplaneš už v domě, kde se líhne má plíseň smrt a jako prázdný rov mé stěny už se řítí. A jako spálil bílý květ mých jar tvůj vonný žár jakoby oběť mou, spáleništěm jen dýmá dnů mých sklizeň. Už nechceš snad mou oběť zápalnou a hořet jako dar. Ty doutnati chceš ve mně jako trýzeň ohniště, kde struska je a škvár. A dýmáš bídu mou. Dosud jen děsíš, jako bys byl zlem, ty ohni žen a dětí. Ale ty možná jen chceš býti nový a vykřesat drsnějším křesadlem své jiskry, které neuhasím slovy, pro nová vznětí v srdci zestárlém. (druhá pol. 40. let; z antologie Krajiny milosti, 1994)