Zasklená bílá veranda, kde se dříve podával čaj s brusinkovým koláčem, se proměnila ve skladiště starých židlí a rozlámaných věšáků. Bílý nátěr se odlupuje od nábytku a stáčí do malých ruliček. Vespod jsou již vidět zčernalá vlákna dřevěné kostry. Na verandě kvete muškát. Z malého květináče křivolace vyráží vzhůru slabý kmínek, který ohýbá těžká palice nafialovělých květů, až hrozí prasknutí. Zvůle krásy se snaží ovládnout prostor: krása se odděluje od opory. | |
Prostor je výmysl osamění, dobře si toho povšimněte! Můj pokoj zarůstají vysoké trávy. Kořínky žíznivě táhnou zelený líh. Prostor se zaplňuje věčným šumotem přílivu a odlivu. Stébla praskají, zvuky klíčení, růstu a zrání prostupují stěnou. Lehký průvan rozčeří všechny kouty a naplní krychli mnohoznačným pohybem. Krajina přeludů a plevelů nekončí nikde. Do omrzení opakuje tapeta svůj vzor. Prostor vyžaduje samotu a soustředění. Dostavuje se nečekaná iluze a s ní i nečekaná závrať. Osamělosti vždycky narůstají křídla. Stojím na kopci, zesláblý po dětské nemoci. Úzkostlivě tajím dech a čekám. Bez velké námahy stačí položit papírový kluzák do větrného proudu. Jako ve snu, nekladu téměř žádný odpor. Podvoluji se a vzpomínám. Okno je dokořán otevřené, do pokoje proudí vlažný vzduch. Proud mlčení mě unáší mezi slovy. (Pouštění papírových draků, 2002) |
@